Najednou se proti nám rozjela maximální rychlostí. Kdyby mě fotograf Lukáš nevaroval, najela by do nás. Takhle se nám podařilo na poslední chvíli uhnout. Vedoucí velkého zemědělského družstva nás minula o pár centimetrů, ani nezpomalila a vystřelila dál do polí. A to nás jako jediná původně do svého moravského ‘království’ pozvala.
Pár vteřin jsme zhluboka dýchali a pak se na sebe nechápavě podívali. Jsme od zemědělců v živočišných chovech a lidí, kteří pracují na jatkách, zvyklí na ledasco, ale přejet se nás pokusili poprvé. Navíc netušíme proč. V chovech této firmy, jež jsme navštívili před tím, než před námi nejprve začala jejich vedoucí prchat a pak nás naopak ‘chtěla ulovit’ (jinak si její zkrat neumíme dosud vysvětlit), jsme neviděli nic horšího než jinde. Tedy klasickou (nejen) českou mizérii takzvaných hospodářských zvířat, ke kterým se často chovají jako k věcem, a ne živým bytostem.
Nikam vás nepustíme
Jako loni na jaře, vypravila jsem se i letos projet tuzemské velkochovy. Protože jsou všude, narazíte na ně za každým menším městem či vsí, přesto jako by neexistovaly. Drtivá většina živočišných potravin v supermarketech tam má původ, přitom o nich nechceme mluvit, zavíráme před jejich realitou oči, vytěsňujeme je. I my novináři – reakce mnohých mých kolegů, když slyší, kam jedu, je, že by na to neměli žaludek a psychicky by investigaci po velkochovech nezvládli. Tu mou loňskou reportáž prý někteří nedokázali dočíst, tak hrozná byla. Přece všichni víme, co se tam děje…
Provozovatelé velkochovů o realitě svého byznysu v lepším případě mlží, častěji ale spíš lžou za pomocí reklamy, ve které ukazují veselá a šťastná zvířata, jež někdy i pojídají sama sebe – všichni známe zajisté reklamu, v níž se veselé kreslené prase labužnicky zakusuje do párku.
Když tedy dělají všichni všechno správně a miliony zvířat se u nich mají tak dobře, proč k sobě odmítají pustit média?
Oslovila jsem opět velkochovy napříč republikou, aby nám umožnily návštěvu. Kromě oné vedoucí, jež se proti nám nakonec rozjela svým autem (na poslední chvíli návštěvu zrušila, a když zjistila, že jsme přesto přijeli, asi to na ni bylo příliš), mi neodpověděli, nebo mě odmítli, ovšem s tím, že nemají co skrývat, dělají vše správně, podle norem, jen z hygienických důvodů naše návštěva není vhodná.
Od odpovědných státních orgánů vím, že nebyl objektivní důvod, aby nás do chovů nevpustili. Zvlášť když věděli, že jsme připraveni dodržet hygienické a bezpečnostní předpisy. Navíc když jsme stejně do chovů přišli, nepotkali jsme s výjimkou jedné prasečí porodny nikde nikoho v předepsaném ochranném oděvu. Gumáky od exkrementů, bláta a hnoje, špinavé montérky a svetry. Zkrátka vysoké hygienické standardy.
Prolomit tabu
V Česku bylo ke konci loňského roku zhruba 27 milionů takzvaných většinových (skot, prasata, drůbež) hospodářských zvířat (připočítejme ovce, kozy, králíky, křepelky…).
V klecích se v Česku chová téměř 5,5 milionu slepic, prasnic, králíků, telat a křepelek, což představuje 65 procent z celkového počtu těchto zvířat.
Živočišné chovy jsou nejen u nás jedno z nejvíc uzavřených a protekcionistických odvětví hospodářství vůbec. Jsou tabu. Většina společnosti je podle výzkumů bere jako nutné zlo, které by mělo co nejdřív skončit – protože víc než 80 % Evropanů si přeje, aby bylo se zvířaty zacházeno dobře a jako s cítícími bytostmi (což je přímý protimluv drtivé většiny velko- ale někdy bohužel i malo- a eko- chovů).
Zároveň si ale většinově nechceme nechat sáhnout na levné a vždy dostupné potraviny. A velkoagrárníci (tedy ti, co mají na svědomí většinu velkochovů a berou na ně závratné dotace) nás průběžně straší tím, že když oni nebudou mít dotace a statisíce krav/prasat, miliony drůbeže…, tak všechno strašně zdraží a my na to nebudeme mít. Vědí, že to není pravda.
Paradoxně často platí zvrácená úměra: čím vyšší dotace, tím hlubší mizérie chovaných zvířat.
A my to tak nějak podvědomě tušíme. Taky tušíme, že nebude snadné celý tento masný a mléčný byznys změnit, byť to zjevně bude muset už brzy nastat – i s ohledem na jeho přímé negativní dopady na rozvrat světového ekosystému. A tak raději děláme, že o tom nevíme. Nechceme vidět trpící zvířata, protože jak mi pravidelně píší čtenáři: kde si mám teď koupit maso a mléko a sýry a vajíčka, když jsem viděl, co za tím je? Co jste mi to svou reportáží udělala? Nechci to vidět. Jak mi to pak má chutnat?
Už v těch otázkách je odpověď.
Velkou reportáž najdete v Reflexu již ve čtvrtek 30. března >>>
