Dnešní den proběhl bez nějakého velkého skandálu (přepočítal jsem se a jsem docela rád) a vyvrcholil posledním televizním duelem Jiřího Paroubka a Petra Nečase, který v ČT skončil chvílí před tím, než píšu tyto řádky. Vývoj všech čtyř duelů (začalo to v ČT) je pozoruhodný. První proběhl ve znamení divokého chaosu, vymkl se moderátorovi úplně z rukou (je těžké mu to mít za zlé, zvládnout oba účastníky je nadlidská práce a k relativnímu úspěchu se dá dojít jen cestou opakovaných pokusů a poučení z chyb). Na základě toho pak na Primě, vyděšeni možností, že by se něco podobného mohlo opakovat, stanovili pravidla tak přísná, že to vlastně vůbec žádný duel nebyl. Převládla snaha držet oba nebezpečné šílence od sebe (přesněji řečeno, nebezpečného pana Paroubka od pana Nečase)...
...V Radiožurnálu se poučili, nechali účastníkům víc volnosti, pan Paroubek, zřejmě nabitý energií, kterou nestačil utratit na Primě, se projevil jako hulvát, moderátor však debatu zvládl. Zato se pořadatelům zcela vymkla z rukou účast diváků, resp. posluchačů v sále. ČSSD včetně předsedy se předvedla jako úderná síla sládkovské povahy. Řekl bych, že to hodně lidí neznechutilo, ale možná se pletu: tak např. paní Vadlejchová a Růžičková z LN napsaly, že Nečas působil proti „lidovějšímu“ Paroubkovi, který „se nebál mnohdy zvyšovat hlas“. Obě dámy se asi řadí do velké většiny „obyčejných“ lidí, kdežto já jsem člověk neobyčejný v tom nejhorším smyslu, a k tomu ještě neobjektivní primitiv: slyšel a viděl jsem (na Internetu) arogantního sprosťáka, z jehož vystupování se mi dělalo nevolno. Skoro bych řekl, že k závěru, že to nemuselo udělat nejlepší dojem, dospěla i Paroubkova americká Brigáda Socialistické Práce, protože v dnešním, závěrečném souboji byl předseda ČSSD jako vyměněný. Jeho útočnost se zmenšila na skoro únosnou míru (a člověk si mohl mj. všimnout, že v některých věcech má pravdu, elementární slušnost bývá i praktická). Organizace byla perfektní, publikum prověřeně civilizované, moderátor zvládal situaci (i když musel snést Paroubkovo obvinění, že nadržuje Nečasovi, a to hned na začátku, kdy pan předseda mluvil očividně od věci). Skutečným hororem byla pouze část věnovaná zahraniční politice – bylo těžké rozhodnout, která z obou stran znamená větší nebezpečí pro Českou republiku. Teď už nás čekají jenom volby a pak duely, při nichž bude pan Paroubek coby český premiér mluvit se svými nepřáteli po husákovsku sám. Dívat se na to už nebudu muset. Všechno špatné má své dobré stránky.
Ministr vnitra a pražský lídr Pecina to trochu přehnal a začal se ještě před volbami šplhat na Paroubkovo místo. Nato mu dal Paroubek úkol jako z pohádky: musí vyhrát v Praze, a pokud se mu to povede, může se stát ministrem vnitra. Kdybys byl mlčel, zůstal bys ministrem. Změnu bych vítal, nahradil by ho zřejmě pan Bublan, který vyhlíží relativně dobrácky.
Věci veřejné vykopaly ze čtvrtého místa středočeské kandidátky Danielu Göttelovou, protože odmítla podepsat nesmyslný závazek ohledně hlasování na rozkaz, o němž jsme psali včera. Paní Göttelová byla na kandidátce jako nezávislá a za odmítnutí si zaslouží uznání trochu malounko podobné jako František Kriegel za to, že nepodepsal moskevské protokoly – je jasnější, co si myslet o těch, co to bez váhání podepsali.
Znovu upozorňuji, že ke slovensko-maďarskému sporu, který považuji za velmi závažný a zásadní (a stanovisko českých komentátorů vesměs za nestoudné), se vrátím hned po volbách, nestíhám. Nemohu jen pominout nehorázný článek Magdaleny Sodomkové z MfD. „Ať už se zdá reakce Slováků jakkoli frenetická, pravda je, že totéž platí v Česku. Kdo zažádá o cizí občanství, ztrácí české.“ Jo, my nemáme s občanstvím problém, protože u nás nemáme sudetské Němce, ty jsme okradli a vyhnali (a při tom zčásti povraždili). Slováci (přesněji řečeno Ficova vláda) mají na Slovensku (třeba zdůraznit, že českou zásluhou, zásluhou Masaryka a Beneše, Masaryk z toho měl později špatný pocit, protože nebyl prase, jenže to už se s tím nedalo nic dělat, protože vytáhnout jednu cihlu z vratké stavby ČSR by mělo za následek dominový efekt) pět set tisíc Maďarů, které nechtějí uznat jako politickou součást vícenárodnostního státu, a nemohou je přitom okrást, vyhnat a vyvraždit. Také tvrzení, že „částí Horních Uher bylo dnešní Slovensko“, je nesmysl, naopak, částí dnešního Slovenska byly Horní Uhry, které ovšem znamenaly totéž co u nás např. Posázaví, tj. geograficky, nikoli politicky vymezené území. Jižní část Slovenska při Dunaji, obývaná Maďary, žádné Horní Uhry nebyly, prostě proto, že to byla a je placka.
Vladimír Kučera cituje v MfD známý výrok přičítaný Churchillovi: „Kdo nebyl ve dvaceti komunistou, nemá srdce, kdo jím zůstal po třicítce, nemá rozum.“ Mám dojem, že tam má být „socialistou“, ale nevím to jistě, nechci se hádat. Chtěl bych to, co pan Kučera uvádí, na základě své životní zkušenosti opravit (tak to aspoň platilo v padesátých a šedesátých letech u nás): kdo byl ve svých dvaceti letech komunistou, mohl být ještě jen blb. Kdo jím zůstal po třicítce, byl už svině.
Prezident Klaus sice vytrvale odmítal jmenovat na soudce kandidáta, který nerespektoval jeho rozhodnutí ignorující zákon, ale teď naopak promptně jmenoval soudkyní odstupující poslankyni Šedivou. Paní poslankyně se přesune druhou kosmickou rychlostí z poslanecké lavice do soudní síně. Předsedkyně Nejvyššího soudu Brožová se proti tomu ohradila, a to právem. Mezi zákonodárnou a soudní mocí by měla být propast, a to i časová. Takovéhle bleskové vyměňování rolí ji zasypává.
Bohumil Doležal, bohumildolezal.lidovky.cz
