Dvanáctiletý Zdeněk Ornest naříká v soukolí holokaustu: „Ty musíš přijet, i kdybys nesměla!“
Nakladatelství Revolver Revue v posledních době vydalo editorsky významné počiny o hudebníkovi Filipu Topolovi, výtvarníkovi Vladimíru Boudníkovi, publicistovi Zbyňku Hejdovi a filozofovi Ladislavu Klímovi, ve kterých nabídlo jejich dopisy včetně originálů, fotografií z rodinného alba, osobních předmětů i méně známých textů. Čtenář má u těch knih dojem, že se přehrabuje v zaprášené krabici, jakou i jeho rodina bez většího zájmu svých členů ukrývá někde na chatě. Jejich novinka je ovšem zároveň našimi národními dějinami.
Ve vydávání přínosných knih v krásném kabátu Revolverka pokračuje publikací z pozůstalosti herce Zdeňka Ornesta (10. 1. 1929 – 4. 11. 1990) Mé stíny houpejte. Ta je dalším cenným svědectvím zevnitř mašinerie nacistické genocidy Židů za druhé světové války. Zdeněk Ornest přežil i peklo Osvětimi, publikace Mé stíny houpejte se ale věnuje jeho předchozím zastávkám v pražském židovském sirotčinci v roce 1941; dopisům, které odtud psal matce, a deníku, který si psal pro sebe. O rok později byl transportován do terezínského ghetta, odkud se dočteme jeho básně a články z tamějšího časopisu Vedem. A mezi tím vším spousta fotek.
Malý scherif
Knihu poskládali editoři Miloš Doležal a Anna Vrbovská, kteří v úvodu děkují Ivaně Šebkové, dceři Zdeňka Ornesta, jež „otcovu pozůstalost velkoryse poskytla k vydání“. Přidávají Ornestovu báseň Vy stíny!, z jejíhož verše si vzali název: „Mé stíny houpejte, by jste jen trochu smyly / tu špínu zřícenin, tu bídu / a ten smrad.“ Na několika stránkách pak vyprávějí o Zdeňkově životě za první republiky a na začátku Protektorátu. Potom nechávají promluvit fotografie; třeba tu s bratrem, významným básníkem Jiřím Ortenem.
Co se týče té neshody jmen, jejich rodné jméno znělo Ohrenstein a každý si ho změnil po svém (spisovatel Ota Pavel byl třeba původně Otto Popper). Básník Jiří zemřel v den svých dvaadvacátých narozenin, sražen německou sanitkou. Psal se den 1. září 1941 – bylo to dva týdny předtím, než v Protektorátu vyšlo pro Židy nařízení nosit na oděvu viditelně žlutou Davidovu hvězdu. Ta Zdeňkova je v knize ofocená z rubu i líce hned v první kapitole s názvem Nenapadalo by mě stydět se za to, že jsem žid.
„Někteří židé jsou z toho úplně nešťastní, ale pro mě je to ohromná sranda. Když jsme šli s kluky do školy, tak jeden pán řekl, hele, malí scherifové jdou! Musel jsem se smát, až jsem se prohýbal,“ napsal k tomu Zdeněk ve svém deníku 22. září 1941.
„Doma – tam za horami“
Je tu i fotografie kuponů na příděl jídla z Terezína, srdce, které tam Zdeněk vyrobil mamince, nebo originál dopisu, který jí v napsal z pražského sirotčince čili sejráku, jak mu chlapci přezdívali. „Učíme se také ve škole hebrejštinu a musíme umět různé modlitby,“ píše v něm. V druhé kapitole Dopisy matce 1941 už čteme dopisy transkribované. „Ach, mamino, jak to lituji, že jsem Tě tak zlobil. Poznal jsem, že jsi nejkrásnější na světě, ale ne podle obličeje, nýbrž v srdci. Jenom Ty, drahá mamino, bys mě dovedla ukonejšit.“ Jinde píše: „Ty musíš přijet, i kdybys nesměla.“ Nebo veršuje: „Maminko drahá v dnešní den / Jak rád bych též byl přítomen / Doma – tam za horami.“
Následují další fotografie. Čtenář zajímající se o literaturu zbystří u té z léta 1939. Na plovárně na ní bok po boku pózují legendární básníci Jiří Orten, Ivan Blatný a František Halas – dva svůdní mladíci a jeden stárnoucí seladon. Narazíme i na druhého Zdeňkova bratra, mladého Otu Ornesta, divadelního režiséra. Otův syn, herec Jiří Ornest, mimochodem dělal v devadesátých letech výborný satirický pořad Devadesátka spolu s Janem Krausem, jehož otec také přežil Osvětim. Dcerou Oty Ornesta je Ester Janečková, známá z reality show Pošta pro tebe.
„Smějte se tomu!“
Třetí kapitolou je Deník 1941; následují jeho ofocené originální strany. V kapitole Z časopisu Vedem se dočteme básně i prózy, jimiž Zdeněk Ornest do terezínské tiskoviny přispíval během svého pobytu v Hlavní pevnosti mezi červnem 1942 a říjnem 1944, kdy byl deportován do Osvětimi.
„Nechci po čtenářovi, aby s politováním řekl: ,Chudáci’. Ne, smějte se tomu! Řekněte si, 20. století? Fuj! A plivněte se mnou na to vše.“ Je tu i znepokojivá reportáž o tom, co následovalo, když z Terezína někdo uprchl: „Kolik věřících se tenkrát zklamalo ve svém bohu, v kterého do poslední chvíle věřili. Domnívali jsme se tenkrát, že nás tam nechají zemřít hladem a zimou. Bylo nás 30 000 proti několika, a nic jsme nezmohli.“
V krátké kapitole Návrat nežádoucího – a přece se vracím Zdeněk Ornest vzpomíná, jak pro něj druhá světová končila. „Ať se něco takového už nevrátí – nesmí se to opakovat,“ uzavírá v roce 1987. Následující kapitola Naučit se pozvolna žít rekapituluje pro čtenáře jeho osudy ve stručném rozhovoru s Marií Rút Křižíkovou. V závěrečné kapitole Nenapadlo by mě stydět se za to, že jsem žid II editoři celý příběh dovyprávějí a v obligátní Ediční poznámce vysvětlí, jak se potýkali se svěřeným materiálem.
Paměť nade vše
Publikace je příjemná na dotek. Obal je šedý s přímo plasticky přilepenou fotografií bezbranného chlapečka, uvnitř dominuje barva žlutá. Kniha evokuje dojem něčeho exkluzivního, privátního, čtenář má až nepatřičný pocit intimity a vhledu. Grafický design a sazbu zajistili potomci šéfredaktorky RR a jejího výtvarného redaktora, talentovaní a oceňovaní mladí sourozenci Josefina Karlíková a Konrád Karlík.
Ve vynášení osobně-dějinných svědectví na vědomí lidu odvádí nezastupitelný kus práce také organizace Paměť národa, která na vlnách Českého rozhlasu vždy v sobotu (Radiožurnál) nebo v neděli (ČR Plus) večer ukazuje statečnost i utrpení českých lidí v nedávných dějinách. Do tohoto ranku patří i kniha Houpejte mé stíny.
Nevypráví v ní ovšem starý smířený člověk, ale teprve dvanáctiletý, respektive třináctiletý chlapec náhle vytržený z tepla rodinného krbu, kterého dějiny nezadržitelně unášejí do samotného pekla na zemi. Tím je přímo srdcervoucí.
