Vítěz Literární ceny Knižního Klubu píše od začátku Ulici. Nyní Ondřej Sysel přidal Chlast
ONDŘEJ SYSEL (* 1982) je scenárista nekonečného seriálu, táta dvou kluků a nyní též vítěz 31. ročníku Literární ceny Knižního klubu. Jeho novela Chlast popisuje osudy talentovaného fotbalisty, který vyrůstá v hornickém městě na začátku devadesátých let. Neutěšená situace ve stísněném bytě s tyranským otcem alkoholikem a na smrt nemocnou, slabou matkou, šikana ze strany spoluhráčů, boj s vlastními psychickými limity i světlo na konci tunelu… Vzhledem k tematice i formě jedna z knih, které se dotknou snad každého z nás. Rozhovor s Ondřejem Syslem si přečtete v tištěném Reflexu č. 37/2026, který vyjde 10. září; zde jsou bonusové odpovědi, které na papíře nenajdete.
Pro koho jste Chlast psal, kdo je ideální čtenář? Hrdinou je školou povinný fotbalista Jan z Ostravska, ale není to pro teenagery vlastně docela násilné?
Já ideálního čtenáře v hlavě neměl. Chtěl jsem říct, že teenager moje cílovka není, ale vlastně proč ne? Jazyk mé knihy není těžký a průměrná počítačová hra taky obsahuje násilí. Na sociálních sítích je taky a tady je snad aspoň nějaký kontext a morální rovina.
Pokud jste tedy neměl ideálního čtenáře původně, máte ho teď, po vydání? Komu byste knihu doporučil?
Jsem nadšený čtenář sci-fi a fantasy, takže kdybych na Chlast narazil v obchodě, určitě bych si ho nekoupil. Stejně tak to podle mě není ani young adult literatura, přestože hlavním hrdinou je dospívající kluk. Představuju si někoho, kdo má rád rychlý příběh, civilní jazyk a témata, která nejsou úplně pohodlná. Někoho, kdo nepotřebuje hrdiny ani padouchy, ale lidi, kteří dělají dobré i hrozné věci. Kteří jsou chvíli nahoře, chvíli dole. A možná i čtenáře, který si chce připomenout nebo objevit, že devadesátá léta nebyla pro každého jen svoboda, barevné reklamy a první McDonald.
Vystudoval jste novinařinu na FSV UK a scenáristiku na FAMU, hned po škole jste začal psát Ulici, nekonečný seriál, který se zrovna rozjížděl. Jaké to je, pracovat od promoce pro téhož zaměstnavatele?
Prima. I když bych tohle slovo neměl jako autor píšící pro Novu moc používat. Ne, opravdu je to skvělé. Zvlášť když si vzpomenu, že první věta, kterou nás přivítali v prváku na FAMU, zněla: „Scenáristikou se uživí jeden z vás.“ A je fakt, že u psaní nás moc nezůstalo. Přitom to nesouvisí s talentem. Ulice mi dala možnost udělat dostatek chyb, ze kterých jsem se mohl poučit a zlepšit se. Jednou jsem si pro zajímavost spočítal, kolik textu jsem za daný rok vytvořil. Dostal jsem se na číslo vyšší než dva miliony znaků.
Hotového textu?
Ano. Takové psaní rozhodně není pro každého. Nemůžete vstát a zjišťovat, jestli se zrovna dostaví múza. Prostě píšete a pak se hodí právě to řemeslo. Nechávat odevzdávku na poslední chvíli může být dost ošemetné. Hlavně proto, že produkce natáčení je naplánovaná hodně přesně. Pokud odevzdáte svou práci pozdě, ti po vás nebudou mít dost času udělat pořádně tu svoji. Někdy je to náročné, po skoro dvaceti letech občas rutina, ale jsem vděčný, že můžu psát právě v Ulici. A nemluvím jen o vcelku pravidelném příjmu, který je ve scenáristice spíš výjimkou, ale i o lidech, s kterými seriál tvoříme. Velcí profesionálové a zároveň se na ně ještě pořád těším. Jednou za dva týdny, kdy máme poradu. Zase se to nesmí přehánět. Jsme vesměs banda introvertů.
Jak se vám za těch skoro dvacet let změnila Ulice pod rukama?
Jsem tam zatím jenom devatenáct roků, takže jsem nezažil úplný vznik a začátky. Ale i tak vnímám obrovský posun, který souvisí s celou změnou televizní tvorby. Snažíme se držet krok, ale samozřejmě sotva můžeme konkurovat velkým produkcím. Ty mají na vytvoření osmidílné série rok nebo dva, my dva týdny. Snažíme se tedy sbírat body i jinde. Hledáme aktuální témata, která rezonují ve společnosti. Třeba právě alkoholismus a domácí násilí. Šikanu včetně kyberšikany, těžké nemoci, eutanazii… Ke všemu si děláme kvalitní rešerše a snažíme se oslovovat odborníky, abychom nevyprávěli nesmysly. Zdůrazňuju slovo snažíme. Nejsme adiktologové ani právníci, ale když ještě během výroby objevíme chybu, snažíme se ji opravit, i když je to někdy hodně náročné.
Jak vlastně vypadá vaše práce, jak se ten seriál tvoří a jakou roli v tom procesu hrajete?
Obecně fungujeme jako dva týmy. Linkaři tvoří příběh. Ten předají nám, dialogistům, a my vytváříme reálný scénář a konkrétní dialogy. Každý text projde rukama několika dramaturgů, kteří text poznámkují a upravují. Své k němu říká i režisér a další profese, aby pak samotné natáčení běželo co nejhladčeji. Já sám jsem hlavně dialogista, ale pracoval jsem i jako dramaturg nebo člověk, který dává scénáře od různých autorů dohromady do jednoho dílu a pak zanáší opravy. To není nejzábavnější činnost, ale taky člověka dost naučí.
V týmu s vámi dlouhodobě pracovala Petra Soukupová, velmi úspěšná autorka próz pro dospělé a v posledních letech i pro mládež. Je ve vaší partě ještě někdo další s uměleckou aspirací?
Já si při psaní určitě neříkal: Teď tvořím umění. Prostě jsem chtěl napsat příběh, který mi připadal důležitý. A myslím, že podobně to mají i kolegové. Když mají nápad na dobrý příběh a najdou čas, zkusí ho vyprávět. Někdo jako seriál, někdo jako dokument, někdo literaturou či hudbou. Máme vcelku silnou divadelní sekci, kterou reprezentují třeba Magdaléna Frydrych Gregorová, Ivana Slámová, Adam Svozil nebo Egon Tobiáš. Vladimír Cihelka hraje v kapele Schodiště a v dalších, Jakub Režný točí dokumenty a mohl bych pokračovat.
Mimochodem, zaznamenal jste reklamní kampaň na podporu čtenářství Čti za nároďák? Váš román propojující téma sportu a formu kvalitní beletrie jako kdyby pro ni byl stvořený…
Rád bych řekl, že zaznamenal, ale bohužel to ke mně žádným kanálem nedoteklo. Samozřejmě jako člověk, který celý dospělý život píše a čte, jsem ve svém názoru asi trochu deformovaný. Ale vždycky fandím všem akcím, které knihy a čtení podporují, a spojit sport a čtení mi připadá jako skvělý nápad. Proč nabízet čtení jenom dětem? Z mého pohledu vlastně není ten sport v Chlastu zásadní. Ale pokud se kniha díky tématu dostane do rukou nějakému fotbalovému nadšenci a ten začne mít rád čtení, tak super!
Čtou vaši dva malí školáci? Čte se u vás doma?
My doma čteme dětem každý den před spaním od jejich narození. S manželkou se střídáme, je to důležitý rituál. Když nepočítám jídlo, někdy se za celý den nepotkáme. Na začátku to mělo výhodu, že jsem mohl vybírat knihy sám, protože syn v batolecím věku se nemohl bránit, když poslouchal o kvantové fyzice – a ne, nerozumím jí, ale připadá mi fascinující. Pak jsme trochu přetrpěli fázi, kdy vybíraly jen děti – Medovníčky a Maxipsy Fíky. A teď, když jsou už kluci na druhém stupni základky, společně objevujeme knihy, které baví nás všechny. Mám pocit, že právě díky pravidelnému poslouchání se pak kluci nemusejí učit doma. Prostě skutečně vnímají, co jim vykládají učitelé ve škole.
Pokračování rozhovoru s Ondřejem Syslem, novopečeným vítězem LCKK, si přečtete na www.reflex.cz.
