Děti Ulice: Jaké to je strávit skoro celý život v seriálu? O mládí prý nepřišli, honoráře chodí na „spořák"
Nekonečný seriál televize Nova slaví dvacet let na obrazovkách. Za dobu, co se vysílá se v něm vystřídaly stovky herců a mezi nimi i mnoho dětí. Některým z nich Ulice nastartovala kariéru, u jiných to byl jediný velký zářez. Jaké to je vyrůstat před kamerou jsme probrali s aktuální mladou generací herců, která se na Ulici podílí.
Jakub Krause, Karel Klement, Kateřina Ujfaluši a Karolína Lipowská už se nějaký ten pátek potkávají na place. V seriálu Ulice se jejich scenářové životy protínají různě a mimo natáčení prý fungují jako dobrá parta. Nejdřív jsme si během reportáže z natáčení Ulice prohlédli, jak spolu hrají scény do podzimního vysílání. A když měli hotovo, stihli jsme krátký rozhovor přímo v kulisách jejich televizního domova.
Můžete se představit – jak se jmenujete, kolik vám je let a jak dlouho hrajete v Ulici?
Jakub Krause: Je mi 17 let a v Ulici hraju od čtyř let. Přišel jsem před 13 lety.
Karel Klement: Je mi 18 let a teďka v srpnu to bylo pět let, co jsem tady.
Kateřina Ujfaluši: Je mi 20 a teď začínám šestou sezónu, hraju od roku 2020.
Karolína Lipowská: Je mi 20 a začala jsem v roce 2020, ale měla jsem dvouletou pauzu.
Jak jste se dostali do Ulice? Jaký byl ten proces, že jste začali hrát?
Jakub Krause: Moje mladší sestra tady hrála dřív než já. Díky ní jsem se dostal do tohohle prostředí a potom mě vybrali. Bylo mi čtyři roky, takže to nebylo úplně moje rozhodnutí, spíš rodiče řekli, že půjdu hrát. Ale já byl zvědavý a vlastně ani nevím… Rodiče nás do toho netlačili, jen nám nebránili. Táta je ajťák, máma učitelka.
Karel Klement: Chodil jsem do dramaťáku a vedle byla agentura, která vypsala casting. Našli to rodiče, bez nich bych tady nebyl. Řekl jsem si, proč ne? Po prvním kole přišel lockdown, dlouho se nic nedělo, ale po půl roce se ozvali na druhé kolo – a vyšlo to. Moji rodiče nejsou herci, byla to vlastně velká náhoda. Do dramaťáku chodím od školky asi jedenáct let a herectví mě baví.
Kateřina Ujfaluši: Jako malá jsem chtěla být zpěvačka, zpívala jsem od čtyř let. Jsem z Olomouce, kde mi učitelky doporučovaly muzikály. Pak jsme se přestěhovali do Prahy. Začala jsem hrát v muzikálech, chodila jsem i na dramaťák, herecké tábory, a měla jsem pár epizodních rolí. Ulice je moje první velká role. Zpívat jsem v ní zatím neměla zatím možnost, i když jiní kolegové ano.
Karolína Lipowská: Věnovala jsem se sportu, moderní gymnastice, kde spousta holek chodila na castingy. Chtěla jsem to taky zkusit, rodiče mě přihlásili do agentury a v deseti letech jsem dostala roli ve filmu. Pak jsem hodně točila. Ve 14–15 letech mi agentka doporučila casting na Ulici, i když jsem byla spíš filmová. Šla jsem na něj a vyšlo to.
Jak vás hraní od útlého věku ovlivnilo? Nevzalo vám to dětství nebo mládí?
Jakub Krause: Nevnímám to tak, že by mi to vzalo dětství. Myslím, že jsem si ho dokázal užít naplno. Ale asi je pravda, že jsem byl rozumnější, měl jsem víc zodpovědnosti – učit se scénáře, chodit na natáčení. Peníze, co jsem vydělal, šly na spořicí účet, takže je ani moc nevidím. Třeba jednou budu příjemně překvapený.
Karel Klement: Souhlasím s Kubou. Měl jsem krásné dětství, s bráchou a pak i se ségrou jsme si to užili. Ale taky jsem musel brzy převzít zodpovědnost – lidi na place se na vás spoléhají, že zvládnete text a práci. To vás posune o kus dál. Co se školy týče, za mě rozhodně platí, že je až na druhém místě. Chodím na obchodní akademii, učitelé jsou tolerantní, díky nim to zvládám.
Kateřina Ujfaluši: Nevnímám, že by můj osobní život trpěl. Pořád se cítím stejně – i když už nejsem dítě, pořád si připadám jako dítě. Na střední jsem studovala mezinárodní školu v angličtině, byla náročná, ale chtěla jsem v angličtině pokračovat. Teď studuju psychologii v angličtině. Herectví a škola se střídají podle natáčení, ale škola pro mě zůstává prioritou, chci vystudovat i magistra. Do budoucna bych ráda zkusila hrát i v zahraničí.
Karolína Lipowská: Na základce to šlo snadno, ale na střední jsem už začala pociťovat, že se herectví a škola těžko skloubí. Měla jsem dvouletou pauzu, protože jsme se přestěhovali do zahraničí, kde jsem maturovala. Byla jsem ráda, že jsem měla čas jen na studium. Po návratu jsem dělala kurz na FAMU a teď nastupuju na FAMU na produkci. Momentálně je pro mě větší prioritou škola než natáčení, ale uvidím, jak to půjde skloubit.
Jak se dívají vaši kamarádi a spolužáci na to, že hrajete v Ulici? Berou to vážně, fandí vám, nebo si spíš dělají legraci?
Jakub Krause: Nemyslím, že by to brali jako trapné. Spolužáci mi to spíš přejí, fandí mi. Občas si dělají srandu, když mě někdo pozná na ulici, ale berou to dobře.
Karel Klement: U mě je to hodně různé. Někteří kamarádi si mě trochu pošťuchují, ale vždycky z legrace. Jiní to berou vážně a fandí mi. Na střední jsem měl štěstí na skvělý kolektiv, dokonce jsem první měsíc dokázal tajit, že točím, protože jsem kvůli natáčení nemusel odcházet ze školy. Poznali mě jako normálního kluka a pak to přijali úplně v pohodě.
Kateřina Ujfaluši: Na mezinárodní střední škole bylo pár lidí, kteří měli nos nahoru a považovali hraní v Ulici za trapné. Ale mně to bylo jedno. Důležité pro mě bylo, že moji blízcí kamarádi mi fandili a podporovali mě. Na vysoké škole už to nikdo moc neřeší, každý si jde svou cestou, což mi vyhovuje.
Karolína Lipowská: Když jsem byla v zahraničí, tam nikdo nevěděl, co je Ulice, takže jim to bylo jedno. Teď na FAMU to berou spolužáci v pohodě. Myslím, že je to hezké.
Připadáte si jako celebrity? Jaké to je, když vás lidé poznávají?
Jakub Krause: Vůbec se necítím jako celebrita, ani jako velký herec. Ale je to fajn, když mě někdo pozná, potěší mě to. Zatím jsem nenarazil na nikoho nepříjemného. Lidé mě občas berou jako postavu ze seriálu – třeba mi říkají, ať pozdravuju mámu, nebo se ptají, kde mám ‚ty druhé rodiče‘.
Karel Klement: Ani já bych se nikdy nenazýval celebritou. Ale těší mě, když mě někdo na ulici zastaví, chce se vyfotit nebo pokecat. Vidím v tom smysl – že ta práce lidi baví. Často se ale stává, že si mě lidé pletou s Michalem a mluví se mnou, jako kdybych byl on. Dokonce mi jednou v autobuse cizí chlapík radil, jak mám řešit vztah s Žofkou. Bylo to tak intenzivní, že jsem raději vystoupil o zastávku dřív.
Kateřina Ujfaluši: Taky si nepřipadám jako celebrita. Je to moje první velká role, takže si myslím, že ještě nemám za sebou tolik, abych se tak mohla cítit. Uvědomím si to spíš až tehdy, když si řeknu, že nás sleduje přes milion lidí denně. Někdy mě lidé nepoznají, třeba když mám sluneční brýle, a pak když je sundám, najednou změní chování – to mi přijde trochu smutné. Ale jinak je to fajn.
Karolína Lipowská: Necítím se jako celebrita ani herečka v tom velkém smyslu. Beru to spíš jako práci, kterou dělám tady a teď. Že to pak uvidí milion lidí, si většinou ani neuvědomuju. Občas mi dojde, jak velká věc to vlastně je, a to mě až zaskočí. Ale obecně se snažím to brát s odstupem.
Můžete popsat, jaké jsou vaše postavy v Ulici a nakolik se jim podobáte?
Jakub Krause: Moje postava se jmenuje Šimon Urban. Je to normální kluk, který právě dokončil základní školu a nastoupil na policejní střední. Žije s mámou Gábinou (Aneta Krejčíková) a nevlastním tátou, kriminalistou. Má blízko k policejní práci, je spravedlivý, i když má za sebou pár lumpáren – spíš se do nich dostal náhodou. Myslím, že je správňák. A kolegové mi říkají, že i já jsem největší slušňák.
Karel Klement: Hraju Michala Klímu. Vlastně pořád řeší Žofku, svou přítelkyni, a taky hodně hraje počítačové hry. V tom jsme si odlišní – já mám s rodiči skvělé vztahy a rozhodně bych se s nimi nehádal kvůli hloupostem jako Michal. On se umí snadno urazit, kdežto já bych za to už dostal doma vyhubováno. Ale roli si užívám, hraje se skvěle.
Kateřina Ujfaluši: Moje role je Žofie Dušková. Když jsem nastupovala, byla hodně problémová – nosila do školy trávu a alkohol. Později se ukázalo, že to byl způsob, jak se vyrovnávala s rozvodem rodičů. Dokonce se sebepoškozovala. Hodně jí pomohl Michal, který jí byl oporou. Dnes je Žofka společenská, i když by si někdy měla víc dupnout. Líbí se mi, že je mnohovrstevnatá a věřím, že se v ní může najít každý.
Karolína Lipowská: Hraju Anežku Klímovou, sestru Michala a nejlepší kamarádku Žofky. Je známá svým ekologickým aktivismem, od diváků dostala přezdívku ‚Greta‘. Má jasný cíl a jde si za ním, což se mi na ní líbí. Na druhou stranu někdy neumí odhadnout hranice a přepískne to. Je inteligentní a svá, a to je na ní zajímavé. Já bych ráda měla víc její odvahy stát si za svým.
Jak vidíte svou budoucnost – chcete zůstat u herectví, nebo se vydat jiným směrem?
Jakub Krause: Nejsem si jistý, jestli chci být hercem i do budoucna. Ale jsem rád, že hraju v Ulici, a budu tu co nejdéle to půjde.
Karel Klement: Tím, že studuju obchodní akademii, jsem si vyzkoušel, jaký je život v kanceláři – a potvrdil jsem si, že to nikdy nechci dělat. Zabilo by to moji kreativitu. Chci si budovat hereckou kariéru a mám sen hrát jednou v Disney muzikálu, i když neumím zpívat. Ale zpěv se prý dá dopilovat.
Kateřina Ujfaluši: Herectví mě hodně baví, ale nechci se na něj upínat, protože je to docela nestálé, riskantní. Dávám tomu volný průběh, ale držím si možná zadní vrátka a proto studuji i jiný obor.
Karolína Lipowská: Mě herectví také baví, ale beru ho jako nejistou profesi. Proto studuju produkci na FAMU. Chtěla bych u filmu zůstat, ale naučit se i další dovednosti a jednou mít vlastní projekty. Nejlepší by bylo propojit herectví s produkcí. Určitě se chci pohybovat v branži, ale mít víc možností.
Jak byste reagovali, kdyby vaše postava v Ulici náhle skončila – třeba kdyby scénáristé napsali, že ji srazí auto?
Jakub Krause: Asi by mě to mrzelo, ale prostě bych dál studoval a něco by z toho vzešlo. Svět by se nezhroutil.
Karel Klement: Mě by to hodně mrzelo. V Ulici trávím s lidmi tolik času, že se z toho stala druhá rodina a druhý domov. Byla by to velká změna a rána, ale život jde dál.
Kateřina Ujfaluši: Určitě by mě to taky mrzelo, byla by to velká změna, šok. Ale přesně proto studuji, protože jednoho dne prostě nemusí přijít scénáře a co pak?
Karolína Lipowská: Určitě by mě to taky mrzelo, byl by to šok a velká změna. Ale právě proto si nemyslím, že člověk může spoléhat jen na herectví. Studuju a hledám i jiné cesty. Věřím, že kolegy bych stejně vídala. Bylo by to smutné, ale život jde dál – teď začíná nová etapa s FAMU.
Jste mezi sebou kamarádi i mimo natáčení?
Jakub Krause: Ano, jsme. Parta je skvělá, děláme si srandu, ale vždycky kamarádsky.
Karel Klement: Jsme fakt dobrá parta. Občas je někdo hyperaktivní už v sedm ráno, což je trochu náročné, ale patří to k tomu. Máme se rádi.
Kateřina Ujfaluši: Mně vyhovuje, že je parta veselá a dodává mi energii. Beru to pozitivně, i když někdy je toho trochu moc.
Karolína Lipowská: Já to vidím stejně – jsme dobrá parta a máme mezi sebou přátelské vztahy. Každý přináší do skupiny něco jiného, ale dohromady to funguje.
Velkou reportáž z natáčení Ulice, kde si zahrál i reportér Reflexu, si můžete přečíst v nejnovějším vydání č. 36 >>>
