Tolkien, Lewis a ti druzí: Zrod moderního mýtu najdete v oxfordských hospodách
Byly to jen neoficiální literární dýchánky u piva, nebo se v oxfordských hospodách zrodil mýtus, který dodnes formuje západní fantazii? Humphrey Carpenter poprvé v češtině zevrubně odkrývá vnitřní svět Inklingů – uzavřeného mužského kruhu kolem J. R. R. Tolkiena a C. S. Lewise. Portrétuje je nejen jako geniální tvůrce, ale i jako muže svázané nostalgií po dětství, odporem k modernímu světu a specificky mužským přátelstvím, v němž pro ženy nebylo místo.
Ti, co se patlají v inkoustu. Nebo ti, kteří mají matné tušení. To jsou dvě odlišná vysvětlení pojmu Inklingové, názvu neoficiální literární skupiny spojené s Univerzitou v Oxfordu.
O tom, jak tato skupina vznikla, vyvíjela se, zanikla a co její členy spojovalo, zevrubně a v češtině jako první pojednává kniha Inklingové: C. S. Lewis, J. R. R. Tolkien, Charles Williams a jejich přátelé. Jejím autorem je anglický životopisec, spisovatel a rozhlasový hlasatel Humphrey William Bouverie Carpenter (1946–2005). Ten mimo jiné napsal uznávaný životopis J. R. R. Tolkiena, a asi nejen proto se tentokrát více soustředil na život jeho přítele C. S. Lewise.
Krutost, šikana a věčné dětství
Inklingy vykresluje jako okruh přátel soustředěný právě kolem Lewise. Carpenter se podrobně věnuje jeho dětství s podivínským otcem a krušným zážitkům ze školy, kde budoucí profesor středověké a renesanční anglické literatury v Cambridge a jeden z nejúspěšnějších autorů moderní britské historie zažil krutého ředitele a později šikanu ze strany spolužáků. Zastavuje se u spekulací ohledně toho, že Lewis strávil většinu dospělého života ve společné domácnosti se ženou, kterou nazýval svou „matkou“ (zde se samo nabízí srovnání s Jaroslavem Foglarem), a podle některých zůstal sám do značné míry věčným dítětem nebo adolescentem.
V takto vulgární podobě Humphrey Carpenter s onou tezí nesouhlasí, ale opatrně dodává, že si nelze nevšimnout, jak výraznou roli v myšlení autora série Letopisy Narnie chlapectví hrálo. Autor se odvolává například na Lewisův rukopis, který působil sebejistě a směle, a přesto v něm bylo „cosi nerozhodného či neúplného“. A jeho smysl pro humor se prý projevoval „školáckými vtípky“. Viz k tomu i některé pasáže z Letopisů Narnie vyjadřující odpor k jedné z postav, která chtěla co nejdříve dospět: „Zuzana byla vždycky celá žhavá, aby už byla dospělá. Promarnila všechna školní léta čekáním, až bude stará jako teď, a zbytek života promarní tím, že se bude snažit tak stará zůstat.“
Ženským vstup zakázán
Tématu Inklingů se více týkají další autorovy dohady, totiž o tom, jak velkou roli v jeho životě i v osudech dalších členů skupiny hrála specificky mužská přátelství. Když o tomto tématu Lewis psal, používal svůj oblíbený obraz válečníků v dřívější společnosti. „V dávných, předhistorických dobách jsme se my muži oddělovali od žen a věnovali se své práci. Ve společnosti jedni druhých jsme si velice libovali: my hrdinové, my lovci, všichni spojeni společnou dovedností, sdíleným nebezpečím a útrapami, vtipy srozumitelnými jen zasvěcencům – daleko od žen a dětí.“
Podle autora je v této Lewisově snaze vysvětlit takovým způsobem své city k přátelům cosi absurdního. Ovšem sama skutečnost, že se musel uchylovat k přirovnáním tak za vlasy přitaženým, napovídá, že v mužské společnosti „prožíval pocity sotva postižitelné a těžko vysvětlitelné“. V dané době bylo stále ještě zvykem, že učitelé v koleji (a to i ženatí) trávili značnou část volného času ve společnosti svých kolegů. Lewis však věnoval fenoménu mužského přátelství mnohem větší pozornost než jeho současníci. Měl na tuto věc vyhraněný názor už od raného období svého života. Domníval se, že naprosto důvěrný vztah s jiným mužem je možný jen za předpokladu, že z něj jsou zcela vynechány ženy – proto také ženy setkání Inklingů nenavštěvovaly. Ostatně podle Carpentera přátelství mezi J. R. R. Tolkienem a C. S. Lewisem v pozdějších letech ochladlo i kvůli Lewisově svatbě (a velmi krátkému manželství).
Dost bezohledný vnitřní kruh
Zájmy svých mužských členů ovšem dokázali Inklingové hájit bezskrupulózně, chovali se prý někdy jako „dost bezohledný vnitřní kruh“. Což se projevilo třeba v roce 1938, kdy byl člen Inklingů Adam Fox (1883–1977) zvolen univerzitním profesorem poezie. Lewis a jeho přátelé tehdy povolali k hlasování každého, na koho si vzpomněli. „Lewis měl k tomu, co udělal, sotva jiný reálný důvod než demonstrovat moc svého Kruhu,“ tvrdí autor.
Současně ale přibližuje, že univerzitní kolegové Lewisovi i Tolkienovi často záviděli. Jejich knihy dychtivě četli dělníci, děti, lidé nevalného vzdělání a mnoho dalších kategorií čtenářů, kterým byl svět odborné vzdělanosti obecně a „literární kritiky“ zvláště velmi vzdálen. Mnozí v Oxfordu to neviděli rádi: „Dráždilo je, že Lewis i Tolkien umějí pozoruhodným způsobem oslovit široké řady čtenářů, překonat hradby, jimiž je akademismus obehnán, a komunikovat s vnějším světem.“
Společný měli členové Inklingů zájem o mýtus. Z politického hlediska byly jejich postoje konzervativní, či přímo „reakcionářské“, v náboženském ohledu anglo‑ nebo římskokatolické, v oblasti umění otevřeně nepřátelské vůči všem projevům „moderního“ ducha. Zvláště silně prý Lewis opakovaně útočil na T. S. Eliota a ke zmírnění nepřátelství došlo až ke konci jeho života.
Tak málo aktivních ženských postav
V jedné hypotetické debatě, kterou kniha přibližuje, Lewis nastiňoval, že kniha, kterou v jeho čase vzdělanci opovrhují, se může stát klasikou třiadvacátého století: „Mohou se stát velmi zvláštní věci. Naše doba nemusí vejít ve známost jako doba Eliotova, Poundova a Lawrenceova, ale jako Buchanova, Wodehouseova a třeba Tolkienova.“
Dodejme, že John Buchan (1875-1940) je považován za jednoho ze zakladatelů žánru špionážního thrilleru, ale rozhodně nejde o obecně známé jméno, zatímco T. S. Eliot zůstává ústřední postavou literárního modernismu a akademického kánonu. Zato Tolkien v současnosti poskytuje společný symbolický jazyk (dobro/zlo, pokušení moci, malí a zdánlivě slabí versus mocní), může fungovat jako morální a existenciální orientace pro sekularizovaný svět, je masově sdílené napříč generacemi a médii, takže podle leckterých badatelů jeho texty částečně plní funkci novodobého mýtu. I když se samozřejmě můžeme ptát, proč je v jeho díle tak málo aktivních ženských postav, což souvisí s výše zmíněným mužským společenstvím. Nebo zdali by skřeti neměli dostat alespoň teoretickou možnost polepšit se. (Dodejme, že u nás říká třeba i filozofující biolog Stanislav Komárek, že Tolkien je „se svými ohavnými skřety a noblesními elfy pro celý Západ čímsi jako úředně povolenou formou rasismu“.)
Tolkienovy texty byly prvně předčítány a občas kriticky komentovány právě v prostředí Inklingů. Proto je tato kniha důležitá: nepojednává jen o jedné z mnoha literárních skupin, ale popisuje komunitu, v níž se zrodilo cosi jako mýtus. Autorův přístup přitom naštěstí není nekriticky hagiografický jako v publikacích Tolkienovo vidění světa nebo Tvůrce Narnie C. S. Lewis. Své hrdiny vykresluje v jejich všednosti a občas i malichernosti, což ale nesnižuje význam textů, které v tomto tvořivém prostředí vznikly.
