Riot Grrrl, Björk či Patti Smith se potkávají v knize Pavla Klusáka o inspirativních hudebnicích
Po knihách věnovaných Karlu Gottovi a tandemu Jiří Suchý a Jiří Šlitr známý hudební publicista Pavel Klusák v nové publikaci rozšířil záběr. Nejenže se věnuje hned jedenácti výrazným jménům hudební scény, také se zaměřil na zahraniční interpretky. Ano, na interpretky. Jak napovídá titul Klusákovy Ženské práce, oblíbený spisovatel si posvítil na příběhy jedenácti významných hudebnic a jednoho hnutí.
Když Pavel Klusák (* 1969) v roce 2022 obdržel za knihu Gott. Československý příběh dvě Magnesie Litery naráz (ovládl publicistickou kategorii a odnesl si i cenu za nejlepší knihu roku), zvýznamnil tím tendenci v psaní o hudbě, která u nás získává na popularitě. Pavel Klusák – stejně jako jeho kolegové Karel Veselý či Miloš Hroch – zasazuje příběhy kapel či interpretů do širšího společensko-politického kontextu a ukazuje, že popkultura není nějakým od reality odtrženým prostorem, kam se chodíme utěšit, když se svět jeví krutý.
Naopak, popkultura jde s realitou ruku v ruce a v jejích proměnách lze nazřít hlubší společenské tendence. Vyprávění o popkulturních fenoménech tak může sloužit jako poutavé vyprávění o společnosti jako takové, respektive jako jedna z mnoha možností, jak se na příběh společenských proměn dívat.
Od Semaforu k Riot Grrrl
Po Karlu Gottovi se Pavel Klusák věnoval divadlu Semafor, konkrétně jeho fungování v šedesátých letech, které rovněž uvedl v širším dobovém kontextu a představil jej v knize Suchý a Šlitr. Semafor 1959–1969. Po dvou českých, respektive československých knihách tentokrát autor přešel k mezinárodnímu kontextu.
Kniha Ženská práce s podtitulem Příběhy hudebnic, které proměnily scénu i společnost vznikla na základě pořadu, jejž Pavel Klusák připravoval pro Radio Wave v letech 2024 a 2025. V publikaci o třech stech sedmdesáti stranách nabízí detailní portréty hudebnic, mezi nimiž najdeme „obvyklé podezřelé“, jako jsou Billie Holiday, Björk či Patti Smith, ale taky v České republice málo známou Carole King či hnutí Riot Grrrl – kapitola o něm je jedinou, v níž se autor nevěnuje jedné konkrétní tvůrkyni.
V knize jsou zastoupeny jak tvůrkyně, které inklinovaly spíš k experimentálnější tvorby, tak ty, jež se staly globálními celebritami – občas navzdory očekáváním. Tak jako v předchozích knihách píše Pavel Klusák čtivě, hudební díla popisuje detailně, ale nikoli příliš insidersky, takže jeho argumentům bude rozumět i člověk, co ani nezná noty. Autor kombinuje popis životů umělkyň, jejich díla a dobového kontextu. Kniha ukazuje, že i non-fiction potřebuje obratného vypravěče, který nejenže shromáždí fakta, ale také jim vystaví adekvátní rámec.
Za kvalitu může muž!
Díky výběru jednotlivých hudebnic načrtává Pavel Klusák historii populární hudby (především) druhé poloviny dvacátého století a zároveň přináší svědectví o tom, jak je v uměleckém prostředí – a nejen v něm – zacházeno se ženami. Opakujícím se motivem v popsaných osudech hudebnic je například to, že když spolupracovaly na albech s muži, hudební kritici měli tendenci přisuzovat zásluhy právě mužům.
Od dob Billie Holiday, jejímž příběhem kniha začíná, se mnohé změnilo. Neznamená to však, že by situace byla růžová. Tendence připisovat zásluhy za výsledné dílo spíš mužům byla patrná ještě v polovině devadesátých let, jak ukazuje Pavel Klusák na příkladu PJ Harvey a jejího alba Rid of Me. Jistě, většinu z hudebnic, o nichž autor pojednává, dnes vnímáme jako svébytné tvůrkyně, nikoli jako pouhé interpretky. Neznamená to však, že by v průběhu svých kariér nemusely čelit všelijakým znevýhodněním. Jen si je možná tolik neuvědomujeme.
