Bydlení ve skále i v prkenné boudě: Bída a rázovitý půvab zanikajících pražských „slumů“
Čína, Arizona, Mexiko. Málokdo tuší, že lokality nazvané takto exoticky se nacházely na území dnešní Prahy a označovaly nouzové kolonie. Názvy byly míněny pejorativně a měly odkazovat na jejich domnělou vyšší kriminalitu a nebezpečnost (ostatně jedna se jmenovala Údolí Děsu). Nová kniha ukazuje, že pro jejich obyvatele v nich byly zprvu těžké podmínky, ale pozvolna se měnily v až „malebné“ čtvrti.
„Nejdříve se zvolený pozemek obežene rezavým drátem nebo starými obručemi, pak se staví buď rovnou na zemi nebo na maličké podezdívce z bouračky. Zarazí se do země pár trámků tlustých jako paže…, pobije se to prkny a je to, z jara to ještě moc nevadí, svítí-li slunce všemi spárami prken. Šťastný majitel sedí na střeše a pokrývá ji prkénky, domácí paní pověsí na okénko záclonu a lidský pár bydlí za pár dní ve vlastním hnízdě.“ Takto až idylicky líčil Karel Čapek živelný vznik kolonie Pod Bohdalcem, jež ležela relativně nedaleko jeho vinohradské vily, ve svém fejetonu Na Rafandě z roku 1925. Snahám chudých lidí, kteří si svépomocí stavěli či zřizovali vlastní obydlí ze všeho, co bylo po ruce (nebo kam se dalo vlézt a spát), fandil, i když k některým výtvorům méně pečlivých majitelů/obyvatel byl kritický. Některé provizorní domky jsou „stlučeny ze starých beden, vrazí se do toho plechová roura sebraná na smetišti, seženou se staré dveře, a zbývá-li ještě nějaká díra, zalepí se papírem, je to přístřeší, do jakého by chalupník kozu nedal“.
Příspěvky ke koloniím z poslední doby
Ještě drsněji tamní podmínky popsal v knize Konec bahna Prahy prozaik a novinář Karel Ladislav Kukla (1863–1930). Protože tam často nevedly zpevněné cesty, při deštích se oblasti měnily takřka v močál: „Děti nemohou do školy, ježto v bahně by se utopily, nelze přivážet ani potraviny, ani mléko, vozy zabořily by se tak hluboko, že je nelze vytáhnouti na pevnou půdu.“ Jejich pozvolnou proměnu zachytila etnografka Vanda Jiřikovská v knize Pražské nouzové kolonie (Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, 1971). V nedávné době se jim ve své diplomové práci a částečně i v knize Chudá Praha: lidé, místa, instituce (Muzeum hlavního města Prahy, 2023) věnovala Jana Viktorínová nebo ve svém cyklu Praha neznámá i Petr Ryska. Ale samostatná kniha Zmizelá Praha: Nouzové kolonie o tomto pozoruhodném fenoménu vychází nyní až více než po půlstoletí. Napsali ji historik Martin Dolejský (* 1989) a sociální antropolog David Platil (* 1993).
Dejte jim vodu a odveďte splašky
Autoři nejprve obecně pojmenovávají vznik, vývoj a téměř úplný zánik pražských nouzových kolonií. Rovněž rekapitulují, které významné osobnosti v nich nebo v jejich blízkosti pobývaly nebo pracovaly (výtvarníci bratři Saudkovi, Olbram Zoubek, Zdeněk Svěrák). Následně jejich dobovou podobu představují formou komentovaných dokumentárních fotografií i maleb nebo kreseb, což tvoří hlavní část knihy. Připomínají, že tyto kolonie často vznikaly tajně, takže byly stavěny v noci a za pomoci kladiv obalených hadry, aby tato nevydávala hluk. Potvrzují, že se stavělo „doslova v polích“ nebo ve strmém svahu, kde se při prudších deštích tvořilo bahno. Což ale současně znamenalo, že tato obydlí často obklopovala příroda. Mnozí kolonisté to brali jako výhodu – k domkům přiléhaly zahrádky a v letních měsících se velká část činností mohla přesunout ven.
Z hlediska hygieny byl tento způsob městského života prý dokonce „zdravější než bydlení v uzavřených činžovních domech“. Situace se ale pochopitelně měnila s příchodem zimy, kdy většinu obyvatel trápily mráz a nedostatek topiva. Problémem leckde také byla absence čisté vody a kanalizace. Proto Čapek vyzýval v závěru svého textu úřady: „Dejte jim vodu a odveďte splašky, neboť roste tu kus budoucího města.“
Kolonie jako buržoazní přežitek?
Architektura nouzových kolonií byla svérázná a různorodá, od jeskyní a plechových a dřevěných přístřešků přes zděné domečky s prosklenými okny až po vyřazené železniční vagony. Podoba domků prý někdy prozrazovala i původ stavitelů/majitelů: „Zvenčí leckdy připomínaly původní architekturu v různých regionech Československa, z nichž kolonisté pocházeli.“ Myšleno ovšem regionů venkovských. I proto nouzové kolonie skutečně na mnoha snímcích působí jako zmenšené vesnice se svou autonomní existencí. Navzdory obtížným životním podmínkám se v řadě z nich také rozvinul čilý spolkový a kulturní život. Prvenství v tomto směru náleží kolonii Slatiny, v níž lze doložit existenci minimálně osmnácti různých sportovních klubů a kroužků, dramatických klubů nebo třeba spolku Baráčníků. Na Slatinách se společenský život odehrával především na tzv. Plácku, kde se prý denně kvečeru scházela veselá společnost, „zpívalo se, jedna ze sousedek hrávala na housle, jeden mladík na harmoniku“.
Pro komunisty kolonie představovaly buržoazní přežitek (ještě v osmdesátých letech se prý Gustáv Husák rozhořčoval nad tím, že něco takového u nás ještě vůbec může existovat), ale všechny se jim zničit nepodařilo. Zato dnes už většina z nich ve své původní podobě nestojí: některé se časem přeměnily v zahrádkářské kolonie, například libeňská Labuťka, na místě dalších vznikla jiná obytná zástavba, sportovní areály nebo třeba parky.
Na paměť ztracených holínek
Do primárně obrazové knihy se nedostalo úplně vše, co je o koloniích známo. Například že na Slatinách fungovala pro nouzové kolonie spíše netypická veřejná stavba, dřevěná metodistická modlitebna. K té se zřejmě autoři mají v plánu dostat v další, textově podrobnější práci, která má zpracovat příběhy a život obyvatel kolonií detailněji.
Nicméně vše důležité o nouzových koloniích čtenář najde už v publikaci současné. Kniha může obecně sloužit jako varování pro ty, kdo by si snad chtěli život chudých vrstev v meziválečném Československu přehnaně idealizovat. A poněkud zasazuje do relativizujícího kontextu pozdější stížnosti prvních obyvatel panelových sídlišť typu Jižní Město a Malešice na všudypřítomné bahno, v němž děti nenávratně ztrácely holínky. Ale současně pojednává o hluboké lidské potřebě „zútulňovat“ prostředí, které obývají. (Jak připomíná kulturoložka Jana Karlová, i v dnešních uprchlických táborech se jejich obyvatelé snaží v oněch nuzných podmínkách budovat města – nebo alespoň něco, co by je svojí strukturou evokovalo.) V současné Praze už žádné fungující „slumy“ nenajdeme, ale pro jejich výpovědní hodnotu, která se dá interpretovat vícero způsoby, jistě stojí za to alespoň něco z nich zachovat.
