Velká města neměla jen bohaté měšťany a honosné domy, ale také řadu chudých obyvatel, často bydlících v nuzných podmínkách skalních přístřešků, nocleháren, provizorních staveb, opuštěných vápenek či jeskynních brlohů, známých především z dob hospodářské krize třicátých let minulého století. Jaká taková místa bývala v Praze?
Výpravnou publikaci Jany Viktorínové Chudá Praha – Lidé–Místa–Instituce (1781–1948) vydalo Muzeum hlavního města Prahy. Autorka je kurátorkou regionálního odborného pracoviště pro péči o tradiční lidovou kulturu Muzea hlavního města Prahy (a také je členkou skupiny Ruce naší Dory, kde hraje na harmoniku).
Chudí byli vždy součástí větších celků, ale masivní nárůst jejich počtu přišel až s industrializací na konci devatenáctého století. Řadu převážně dělnických obyvatel zlákala stavba nových továren a nové příležitosti, mnozí z nich ale nenašli svá uplatnění. Objevila se tak početná skupina obyvatel sužovaná chudobou. Část z nich neměla dost peněz na pronájem, natožpak koupi chudinských levných bytů nebo na zaplacení noclehárny a byla nucena vybudovat si na periferii provizorní přístřešky nebo se nastěhovat do opuštěných staveb, kterých zejména v krizi třicátých let minulého století valem přibývalo.
V publikaci vás tak překvapí nejen dobové fotografie žebráků, pomocných dělníků, různých zastaváren či vykřičených podniků, ale zejména dochované snímky z bývalé branické vápenky, skalních obydlí v opuštěných lomech u Ladronky či skrýše v městských hradbách, přezdívané Hotel Díra. Kniha také podrobně mapuje nouzové kolonie, které vyrůstaly ve druhé polovině třicátých let a s jejichž fragmenty se v Praze můžeme setkávat dodnes; na Wikipedii je ostatně jejich přehledný seznam. Velkoformátová kniha o 240 stránách velmi bohatě, ať již dobovými fotografiemi, nebo kresbami, ilustruje neradostný život nemajetných obyvatel v jednotlivých částech hlavního města. Zamýšlí se ale i nad samotnými pojmy chudoba, nezaměstnanost, chudinská péče či soukromá a církevní dobročinnost.
