Je to překvapivé, nevyzpytatelné a dechberoucí. 7krát3 zpívá na houpačce, Bára Poláková visí hlavou dolů se samozřejmostí akrobatky, Vladimir 518 rapuje u živých zemských desek. Zpívá se u toho, ale muzikál to není. Hraje se u toho, ale scénický koncert to není. Je to vtipné, ale ne klauniáda. „Nevíme prostě, co to je, ale je to strašně zábavný,“ říká režisér Rosťa Novák mladší v manéži stanu AZYL78 na úvod čtvrteční první reprízy inscenace HORÁČEK GEN XYZ, podvratné cirkusové perzifláže na texty Michala Horáčka.
Soubor La Putyky scénu rockového koncertu šmrncnutého cirkusovou arénou vybavil dlouhými lany, pomocí kterých mohou i interpreti, kteří nemají s cirkusem celkem nic společného, létat několik metrů nad zemí; zvládají to bez ztráty květinky a bojí se o ně spíš publikum než oni sami.
„Prachy jsou přepychová věc, ale zítřek si za ně nekoupíš,“ je pak jedním z obměněných Horáčkových veršů, které si z večera, kde se poprvé na jednom jevišti scházejí osobnosti různých profesí, totiž akrobaté, tanečníci, herci a muzikanti, snadno zapamatujete.
Ano, na starých hitech Michala Horáčka se staví nový svět, který vůbec není špatný: už počáteční S cizí ženou v cizím pokoji, kde se postupně vystřídají Katarzia, Rozálie Havelková a členka La Putyky Anna Schmidtmajerová, jasně ukáže, že mladší generace si pohrává s genderem stejně samozřejmě a svatokrádežně jako s česko-slovenskou verzí téhle klasiky Michaela Kocába.
Silný je i duet slovenské písničkářky Katarzie a Vladimira 518 Z fotky mé mámy kape krev (Petr Hapka/Michal Horáček), k vrcholu večera ale patří varianta na Levandulovou, rozumějte Levandulový Boy. Toho si s jemnou nadsázkou a komikou, ale přitom pečlivě a dojemně střihli Katarzia a frontman kapely Bert&Friends Albert Romanutti. Oba oděni v kongeniálních fialkových kostýmech zřejmě, aniž by o tom věděli, právě vypustili do světa duet se silou dynamitu. Je jen otázkou času, kdy se Levandulového Boye jako „Kate & Bert“ (ano, dělají si legraci i sami ze sebe) rozhodnou vydat a poté s ním zbourají žebříčky všech komerčních rádií.
K dalším vrcholům večera patřilo až thrillerově inscenované Stáří v podání Hapkovy múzy Nadi Válové, kterou přichází strašit stáří ne v podání Josefa Kemra (jako na desce z roku 1988 V penziónu Svět), ale v podání roztomilé holčičky v různobarevných gumácích, kreslící si křídou na zemi a hrající na housličky…
Je to živá pocta (mimo jiné) Horáčkovi, Hapkovi či Hegerové, ač zároveň nechává mladší generaci většinou ne křečovitě, aby si v melodiích a textech našla „to svoje“, tedy kontexty často méně emocionální, ovšem ne méně působivé. Zmínit je v té souvislosti třeba třpytivě diskotéková a zcela bezstarostná verze šansonu Bude mi lehká zem, kterou blbnutím rozhoupali (doslova) Bára Poláková a Jan Cina.
Rosťa Novák už svou prací během covidové pandemie (#kulturunezastavis) nebo okamžitou nabídkou azylu kyjevským studentům po invazi na Ukrajině (některé z nich mimochodem v Horáčkovi bezpečně poznáte) prokázal schopnost rychle reagovat na současné dění: je to cesta, kterou pokračuje dál a která mu přináší další témata, v tomto představení třeba diskusi o umělé inteligenci. Proto je i Horáček GEN XYZ projekt žánrově nezařaditelný a o to důležitější v tom, že ukazuje, jak se dá na „rodinné stříbro“ nahlížet smysluplně, bez nudné úcty. Se skvěle psychedelickými kostýmy, jejichž autorkou je Kristýna Záveská Nováková, jej uvidíte ve stanu AZYL78 na pražském Výstavišti jenom do úterý 25. dubna.
