nahoru

Enfant terrible současného evropského divadla, režisér Milo Rau, přiváží do Plzně kontroverzní Rodinu

Veronika Bednářová 17. září 2021 • 12:20
Enfant terrible současného evropského divadla, režisér Milo Rau, přiváží do Plzně kontroverzní Rodinu
foto: Michiel Devijver

Ve středu 15. září začal 29. mezinárodní festival Divadlo v Plzni a jednou z jeho hlavních zahraničních (konečně!) inscenací je Rodina, inspirovaná skutečnou událostí; českou premiéru má v pátek 17. září v plzeňském Velkém divadle. Režíroval ji muž s nálepkou „nejkontroverznější režisér současnosti“, divadelník Milo Rau (44), umělecký ředitel vlámského národního divadla NTGent v Gentu.

V roce 2007 byla čtyřčlenná rodina v Calais na severu Francie nalezena mrtvá. Bez vysvětlení, bez motivu. Její příběh tlumočí Milo Rau prostřednictvím páru dvou vynikajících herců, kteří jsou zároveň manželé; v inscenaci hrají také jejich dvě reálné dospívající dcery a dva psi.

V čem je obsazení skutečné rodiny do vaší hry Rodina výhodou?

Rodinná jednotka vytváří zvláštní hermetický blok – uzavřený tým, do jehož světa ani režisér nemůže. Když otec mluví se svou dospívající dcerou, cítíte v tom jejich historii lásky a zklamání. Život rodiny se tak zdá věrohodnější a upřímnější. Další výhodou je, že po zkoušce jde rodina domů a pokračuje v práci. To je pro režiséra skvělé – přijdou na další zkoušku a umějí celý text! Nevýhodou pak je, že rodina se chrání před veřejností. I když je herec v roli otce, zůstává stále hlavou své skutečné rodiny.

Původním povoláním jste novinář a sociolog, své inscenace, často velice politické, vždy důkladně zkoumáte v terénu. Jak tomu bylo tentokrát?

Premiéra Rodiny byla v lednu 2020, dva měsíce před koronavirovým uzavřením divadel, ale průzkum celé věci jsme stihli. Při vzniku inscenace jsme byli přímo v Calais, kde ta rodina žila. Mluvili jsme se sousedy, snažili se dohledat alespoň náznaky motivů, proč hromadnou sebevraždu spáchali. Ale vůbec žádné jsme nenašli. Je to tedy víc hra o civilizaci, o ztraceném smyslu života, o ztrátě víry v budoucnost. Na celém případu mě zajímala právě ona zvláštní, západní úzkost – s tou rodinou nebylo nic v nepořádku, neměli ekonomické problémy, nebyli nemocní. Byli šťastní a spokojení, hráli v místním divadelním spolku, klasická střední třída… Existenciální sebevražda uprostřed banality života; rodina se rozhodla prožít úplně normální večer, pojíst a pak vykonat svůj plán.

Vaše původní tvůrčí skupina se jmenovala Mezinárodní institut politických vražd; s ní jste na jevišti nastudoval projevy norského masového vraha Anderse Breivika, uspořádal divadelní projekt o letité válce v Kongu, další váš projekt, Hate Radio, byl zase o rwandské genocidě. Proč vás nyní zajímá rodinný život?

Protože následně vysvětluje i velké historické události. Je to stejný příběh, viděný ze dvou stran – a mě zajímají obě. Rád se dívám na věci hodně zblízka, ale zároveň se je snažím zobecňovat. Rozdíly mezi osobním a politickým, fikcí a dokumentem jsou velice dialektické, je třeba v nich nacházet styčné plochy. Když se díváte na film Andreje Tarkovského Ivanovo dětství, na osudu jediného dítěte pochopíte tragédii celé druhé světové války. Není to realistické, ale přitom nesmírně pravdivé; válka se tím dá skvěle obžalovat. Rodina je také završením mé trilogie o násilí v moderní Evropě, kterou zahájila roku 2016 inscenace Five Easy Pieces o zneužívání dětí v Belgii. Pak na ni navázala La Reprise. Histoire(s) du théâtre (I) o homofobně motivované vraždě.

Od března 2018 jste uměleckým šéfem belgického divadla ­NTGent, pod jehož hlavičkou Rodina vznikla. Už tehdy, před třemi lety, jste napsal deset převratných bodů takzvaného Gentského manifestu, podle kterého by se vaše divadlo mělo řídit. Mimo jiné tam je, že se celá inscenace musí vejít do jediné dodávky.

No a to se Rodina vejde v pohodě, proto s ní můžeme přijet do Plzně! Jinak Gentský manifest…

Mimochodem velice podobný dánskému filmovému manifestu Dogma 95 režisérů Larse von Triera, Thomase Vinterberga a ­dalších.

Možná v něčem ano, ale vycházíme z dost jiných premis. Nicméně Gentský manifest realitu spíš předběhl, než že bychom ho teď po koronavirové době museli měnit. Hovoříme v něm o nutnosti otevřít divadlo směrem ven: už nemůžeme zůstávat v uzavřených kamenných budovách z devatenáctého století. Nyní v Gentu připravujeme venkovní festival všech antických tragédií, který bych chtěl hrát celý v exteriéru, vždycky ráno, od sedmi do devíti, než lidi půjdou do práce. Proč hrát pořád večer, v umělém světle?

Veronika Bednářová


Klíčová slova: kultura, rozhovor, rodina, Milo Rau, inscenace



Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.