Minulý týden nás mohlo zaujmout mnoho špatných zpráv. Tak třeba o tom, jak lidé z „lepších“ rodin posílají děti na Krym do polepšovny. Mohly nás ale zaujmout také dobré zprávy. Mně osobně radost udělala zpráva, že největší britskou rodinou se stali Radfordovi, jimž se minulý týden narodilo 21. dítě. To je podle mě něco, co si zaslouží obdiv. Zdaleka ne každý se mnou ale souhlasí.
Porodit 21 dětí je pro mě neuvěřitelný sportovní výkon, kterému se nic nevyrovná. Kam se hrabou zlaté medaile z olympiády! Paní je dnes 43 let. Spočítala, že těhotná byla v životě už celkem 811 týdnů, a přitom původně chtěla mít jen tři děti. Tak jako vždy i tentokrát říká, že už je to opravdu poslední dítě, a těší se, že konečně vyhodí všechno to neforemné těhotenské oblečení. Prý se chce také věnovat vnoučatům, jež má od nejstarších dětí. Úžasné.
Pro tohle má smysl žít! Člověk — podobně jako každý jiný živočich na této planetě — se nenarodil proto, aby pracoval, ale aby předával geny dál. Tedy aby měl děti. Jenže moderní společnost je jiná. Postmoderní člověk si myslí, že se narodil pro kariéru. Ve všem vidí peníze.
A tak taky mnoho lidí po zveřejnění zprávy reagovalo negativně. (Snad sami zapšklí ze svých starostí?) Začali tvrdit, že prý to se to rodině žije z dávek. Že jsou to sociální případy. A další podobné řeči. Rodina Radfordových ovšem uvedla, že se živí sama ve své pekárně. Dostává od státu jen ty peníze, které dostávají všichni, nic navíc. Pochlubili se, že na rozdíl od mnohých bezdětných nemají žádné dluhy a snaží se žít ekonomicky.
Pochopitelně taková rodina něco stojí. A tak se rodina netajila s tím, že za potraviny týdně vydají v přepočtu devět tisíc korun. Šestatřicet tisíc měsíčně za jídlo tolika lidí opravdu není žádný luxus. Nemůže tedy jít o žádné „parazity společnosti“, jak je mnozí škarohlídi označili.
Právě proto by si zasloužili celospolečenské ocenění. Klidně i něco typu státní vyznamenání. Jenomže vyznamenání dostávají sportovci či umělci, kteří často nemají děti žádné a spíš fungují jako reklama na zhýralý život. U nejednoho sportovce víme o dopingu, u nejednoho umělce víme, že byl na protidrogovém léčení. Společnost ale oceňuje ty, kteří reprezentují její hodnoty. A mezi ně děti a rodina nepatří. Hodnotou jsou pro mnoho lidí vedle peněz už jen kariéra a zábava. Místo toho, aby dávali vzniknout novým životům, honí se za vteřinami, body a góly, jež světu krom zábavy nic nepřinesou.
Před koncem jedné velké civilizace totéž platilo i v Římě. I tam lidé obětovali pro zábavu životy otroků, ačkoli titíž otroci mohli pracovat na stavbách či na poli a vytvářet něco nového. Společnost se ale měla tak dobře, že vedle chleba chtěla nové a nové hry a života si nevážila. Mrhala energií stejně jako dnešní profesionální sportovci.
Vyspělé národy proto vymírají. Japonci si už vypočítali, kdy umře poslední Japonec. Naopak populace třetího světa rychle rostou. Počet Nigerijců každý rok vzroste o pět miliónů. Největší město světa tak brzo bude Lagos. Svět dostane hodnoty těch, kterých bude nejvíc.
U nás se situace na první pohled trochu zlepšila tím, že se začínají hodně rodit tzv. Husákovi vnuci. Zatímco v roce 2010 činila úroveň úhrnné plodnosti na jednu ženu 1,49 dítěte, v roce 2017 to bylo 1,69 dítěte. To je ale stále málo. Vše pod hodnotou dvě vede k postupnému vymírání populace. Přibývá sice rodin se třemi a více dětmi, ale pořád je to jen kapka v moři. Data taky ukazují, že víc rodí ženy v manželství. Jenže zároveň s tím data taky ukazují, že manželství zažívá krizi. Vloni se mimo manželství už narodilo 49 % všech dětí. To často podporují názory feministek, že muž je v rodině jakýsi přebytečný tvor. I Římané si mysleli, že mají dost mužů.
S tím přímo souvisí kult sobectví, kdy řada rodičů říká, že jim jedno nebo dvě děti stačí, protože už nehodlají v noci vstávat nebo přebalovat. Samozřejmě že lidé, kteří odmítají někoho přebalovat, jednou nenajdou nikoho, kdo by ve stáří přebalil je. To, že celý život fandili u televize brankám, bodům, vteřinám, jim bude k ničemu.
Lidé si často hledají falešné argumenty, proč je špatné mít hodně dětí. Argumenty, jež by jejich předky nikdy nenapadly. Rodiny s více dětmi jsou podle nich „chovné stanice, v nichž matka nemá čas se věnovat dětem“. Myslí si, že normální a správné je být svému jedináčkovi stále za zadkem a věnovat mu veškerý čas a pozornost. Já si to nemyslím.
Lidstvo žilo odnepaměti ve smečce, všichni dohromady na jedné hromadě, a děti se od sebe učily vzájemně, stejně jako se hrou učily napodobovat práci dospělých. To je přirozené. Starší brácha dělal vše s mladším, ten zase s dalším mladším a všichni společně šli s mámou na pole a s tátou do lesa. Jeden táta stačil na všechny a nikdo nebyl šizen o lásku. Dnešní pohled na lásku je podmíněný.
Rodiče se snaží motivovat děti k přehnanému výkonu a dávají jim najevo, že budou mít svého jedináčka rádi jen tehdy, pokud splní nějaký jejich sen: dosáhne nějakého vzdělání, vybere si nějaké povolání. Sen rodičů je podmínkou k naplnění jejich lásky.
Jiní mají zase rasistické předsudky, že slušný běloch v 21. století má maximálně dvě děti, takže kdo má dětí víc, musí jistě být nějaká podezřelá a nejspíš rasová minorita nebo nevzdělaný blbec. Statistika z ČR přitom ukazuje, že to tak obvykle není:
Matka, která v ČR porodí třetí dítě, má nejčastěji dokončené středoškolské vzdělání (40 % případů). Vysokoškolské vzdělání má ve 26 % případů a nedokončené nebo základní vzdělání jen ve 13 % případů. Otec třetího dítěte je ve 46 % zaměstnaný a má vyšší vzdělání. Nezaměstnaný je jen v osmi procentech případů. To skoro odpovídá dlouhodobé míře nezaměstnanosti. Průměr od roku 2011 činí 6,1 %. Není tedy pravda, že děti si pořizují jen chudí lidé bez práce kvůli sociálním dávkám.
Zvlášť zvrhlé pak je, když lidé tvrdí, že nechtějí mít děti, protože to je neekologické. Prý je na planetě moc lidí. Každé dítě představuje další CO2, pleny a nevím co ještě. Pokud to je pravda, pak by si daný člověk mohl rovnou hodit mašli. Anebo si zajít k psychiatrovi. V Evropě vážně přemnožení nejsme. O některých oblastech světa by se v souvislosti s přemnožením dalo uvažovat – ale nikoliv v Evropě, kde se populace mnoha zemí zmenšuje.
Hodně lidí tvrdí, že si nemohou dovolit děti kvůli penězům. To je jasné. Statistika z ČR tvrdí, že rodina se třemi dětmi má v průměru o 36 % nižší příjmy než rodina s jedním dítětem. Je to logické. Se třemi dětmi je matka obvykle dlouho na mateřské a obvykle si nemůže v práci dovolit přesčasy. Není ovšem pravda, že je to jen o penězích. Mezi stovkou nejbohatších lidí planety má jen jeden šest dětí, většina je u dvou a někteří nemají žádné. V minulosti byli lidé mnohem chudší a měli dětí víc. Spíš než o penězích to je o prioritách a představách o životním standardu. Pokud máte představu, že budete mít každý rok dovolenou u moře mimo Evropu, pak s pěti dětmi je to opravdu složité. Jen je otázkou, jestli zrovna to je nutnost ke spokojenému životu. Podle mě není.
Kromě pohodlnosti a sobeckosti je podle mě jedním z důvodů, proč Češky nemají tolik děti jako dříve, i změna porodnictví. Tolik žen má z porodu trauma, že se za každou cenu dalšímu porodu raději vyhnou a samy sobě budou namlouvat, že důvodem jsou peníze či něco jiného.
Abych se ale vrátil k britské rodině Radfordových: Nakonec největší poklonu u mě získávají za organizaci velké rodiny. My máme s ženou dětí pět. Vím, že nakonec je největším problémem velké rodiny logistika. Malé děti například nemohou samy jezdit na kroužky. Kroužky proto musí být poskládané tak, aby na sebe navazovaly a aby je co nejvíc dětí mělo společně. Taky nákup pro velkou rodinu je jiný. Já se nikdy nevejdu jen do jednoho nákupního košíku. Nevejdeme se do jedné lednice, nevejdeme se do jedné pračky. Všechny standardně prodávané hrnce jsou pro nás malé.
Jejich rodina o 23 lidech musí mít mnoho praček a mnoho ledniček. A jak se dělí o koupelny? Vše plánovat a dělat s rozmyslem v dnešní době, kdy se každý bezhlavě zadlužuje, je kumšt. Skláním hlubokou poklonu.
