Základní průměrný plat poslance nebo senátora v České republice letos poprvé vyskočí nad 70 tisíc korun měsíčně. Drtivá většina ze zákonodárců k tomu ještě dostane „obvyklé“ příplatky za vedení komisí, delegací či výborů a ještě nějakou tu náhradu za telefon, reprezentaci či režii kanceláře ve volebním regionu. Podtrženo sečteno, desítky zákonodárců si měsíčně přijdou na více než 100 tisíc korun a ostatní k této částce nemají daleko. To už je slušná gáže, pro kterou lze i pár plivanců či nadávek na neschopnost přetrpět.
Pokud obyčejný člověk sebere v sobě tolik vnitřní síly a shlédne nějaké zasedání Poslanecké sněmovny, při kterém se pro vybrané usnesení hlasuje zvlášť po jednotlivých jménech (například vyslovení důvěry vládě), musí si připadat jako mimozemšťan. Od mikrofonu řídícího schůze zaznívají desítky jmen, o kterých nikdo nikdy neslyšel. Jsou to lidé, kteří za čtyři roky volebního období vystoupí u řečnického pultíku tolikrát, že na spočítání stačí jedna jediná ruka. Nebo maximálně dvě. Tito lidé sice sedí ve výborech, ale jejich podpis třeba není pod žádným zákonem.
Naopak, když jde o čerpání náhrad, tak to jsou všichni kabrňáci. Ostatně, není žádným tajemstvím, že takto spořivý byl kdysi i současný premiér Bohuslav Sobotka, který si kdysi z náhrad uspořil na byt. Ale ten na rozdíl od jiných byl tehdy alespoň vidět a slyšet.
V žádném případě neříkám, že z řečnického pultíku v Poslanecké sněmovně či Senátu má být veřejné exhibiční pódium. To určitě ne, u některých zákonodárců je raději dobře, že nic neříkají a raději si čtou noviny nebo předstírají práci na notebooku, protože by to mohla být ostuda, trapas a možná ještě něco horšího.
Problém je však v tom, že nedělají nic a pokud náhodou ano (tedy, že dostanou od vedení svého klubu něco nakázáno), tak vůbec nezkoumají, zda to je dobře a co si o tom „myslí“ jejich vědomí či svědomí už neřeší vůbec. Prostě pro něco zvednou ruku a hotovo. Hlavně žádné dlouhé průtahy, kdyby něco, vše lze probrat v parlamentní kantýně u doušku dobrého moku. Tohle předvést obyčejný člověk, tak ve své práci asi moc dlouho nevydrží a skončí na pracáku.
Úplně nejlepší je, když mnozí politici jako mantru opakují, že si vstupem do politiky pohoršili a že ve své předchozí práci měli více nebo by si vydělali více. No prosím, beze všeho. Nikdo je ke kandidatuře nenutil a vždycky se mohou svého mandátu vzdát a jít tam, odkud přišli a ukázat, jak se umí otáčet. Pamatujete si, že by to v minulosti někdo udělal? Že ne? Není divu, tací lidé by se neměli kam vrátit.
Ti schopnější zákonodárci totiž své původní profese či vedlejšáky stihnou ošéfovat vedle své parlamentní činnosti. Poskytují právnické, lékařské a další služby, někteří při tom stíhají učit, psát do časopisů, přednášet na univerzitách a zbylí stíhají kumulovat více veřejných funkcí najednou. Ale „svého jistého“ v parlamentu se nevzdají. No proč by to dělali? Okřídlené rčení ne nadarmo říká, že hloupý je ten, kdo dává a hloupější, kdo nebere.
Během každého období se přitom zákonodárným procesem prorve řada zákonů, které se musí ihned opravovat a novelizovat. Zkrátka proto, že většina zákonodárců je ani nečte a nechce se tím zabývat a nejspíš nerozumí ani problematice, se kterou se prsili ve volební kampani. Stačí si vzpomenout blahé paměti na vystoupení jedné zelené poslankyně v televizi, která nevěděla, co je to biomasa. Myslím, že kdybychom takto přezkoušeli většinu zákonodárců, ze svých rozumových schopností by moc nadšení nebyli.
Jedním z hlavních témat letošních voleb do sněmovny budou platy. Tuzemští politici zjistili, že 28 let po převratu jsme v porovnání se západní Evropou stále nuzáci. To, že v loňském roce stoupla průměrná mzda o více než tisícovku, bylo prezentováno jako zázrak a symbol úspěchu. Přitom aby se to tak dalo pojmenovat, musel by být růst alespoň trojnásobný a trvalý a na průměrnou mzdu by mělo dosáhnout mnohem více lidí, než současná jedna třetina.
Růstu svých platů přitom politici sami ještě pomáhají. Jednak tím, že si je hladce bez průtahů odhlasují. Bez mrknutí oka zvyšují platy lidem i v nepodnikatelské sféře, protože právě od této výše se platy ústavních činitelů vypočítávají a aby to nebylo málo, svůj příjem si zvyšují ještě o daný koeficient.
Abychom všichni věděli, koho živíme a komu se skládáme na výplatu, měl by každý daňový poplatník vědět, že za poslední dva roky (2O15 – 2017) vzrostl tedy přesněji řečeno vzroste základní měsíční plat poslance a senátora téměř o 10 tisíc korun, předseda parlamentního výboru si polepšil o 13 400 korun, ministr či místopředseda parlamentní komory o 18 400 korun, premiér a šéfové komor o 25 900 korun a prezident o 32 100 korun. No a teď jen stačí rozepnout sako, dát si ruce do kapes a použít dnes už klasickou hlášku „nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má“.
