V čem je problém? Oněch 52 procent Britů odhlasovalo odchod z Evropské unie a teď se ukazuje, že cesta k domnělé suverenitě je závislá na tom, co bude EU a jejích 27 zbylých zemí chtít.
„Všechno se změnilo, ale nic se nezměnilo. Členství Spojeného království v Evropské unii je trošku jako slavná Schrödingerova kočka z fyzikálního experimentu, která je současně živá a mrtvá.“ Tak to píše 4. ledna George Eaton na newstatesman.com. Pověstnou kočku z experimentu nechme stranou, jde o pointu. Když to hodně a hodně zjednodušíme, fyzikové prominou, máme tu situaci, kdy nevíme, zda kočka žije, a nemůžeme to zjistit. A tak je to i s brexitem a jeho nedohlédnutelnými následky. (Není to náhodou „nevýhra“? Pověstné „utrpěné vítězství“?)
Hlava britského kabinetu se opět připravuje na cestu po Evropě a pokusí se získat nejlepší výsledky pro Británii. Tentokrát ale jinak než za premiéra Camerona. Jde o to, Unii za výhodných podmínek opustit než v ní za výhodných podmínek zůstat.
Pokud si někteří z protějšků Theresy Mayové v Evropě nechtěli připustit, že by Británie skutečně odešla a že referendum by nakonec mohlo být ignorováno, premiérka řekla, že „brexit znamená brexit“, což rozptýlilo všechny iluze. Postoj vlády je tedy jasný.
Nicméně málo se ví o tom, jaký konkrétní postoj nakonec Británie zaujme v konkrétních otázkách. Theresa Mayová některé své úmysly neskrývala už dávno. Už v říjnu vyslala signál, že jejími prioritami bude dosažení kontroly imigrace a opuštění jurisdikce Evropského soudního dvora. „Budeme dělat to, co nezávislá a suverénní země dělá,“ prohlásila na konferenci konzervativců. „Rozhodneme se sami, jak budeme řídit imigraci, a budeme svobodně vydávat své vlastní zákony.“
Tento jednoznačný postoj byl ale následován mírnějšími verzemi. Na straně podnikatelů vyvolalo úlevu to, že Mayová uznala potřebu přechodného uspořádání, aby se zmírnily následky brexitu. Bylo by ovšem kratší než dekáda, již doporučuje právě odcházející velvyslanec Británie v Evropské unii Ivan Rogers. Komentátoři soudí, že v kabinetu existuje rozdělení mezi stoupenci a příznivci odchodu a premiérka se pokouší najít středovou pozici.
V novoročním poselství už byla Mayová smířlivější než na podzim, protože je jí jasné, že rozdělení země v referendu bylo 52 vůči 48 a tyto dvě poloviny by bylo třeba nějakým mostem spojit.
Ústupky asi udělají i „Remainers“. I kdyby Nejvyšší soud řekl, že výsledky referenda musí potvrdit parlament, ten by ho nejspíš nezablokoval, byť v něm budou mít stoupenci setrvání asi většinu.
Jisté je, že deklarovaná suverenita, o níž se tolik mluvilo, se neuskuteční podle ideálních představ. Británie si sice odhlasovala odchod, jenomže to bude Evropa, která rozhodne o tom, jak proběhne. Unie si totiž vypracovala pravidla odchodu tak, aby nad věcí měla kontrolu. Dohoda o odchodu musí být schválena 72 procenty členských států. A jakmile byl článek 50 jednou spuštěn, může být dvouletá lhůta vyjednávání o odchodu prodloužena jen jednomyslným rozhodnutím. Ale to hlavní stejně ještě přijde potom.
„Rozvázání všech smluvních povinností a závazků by bylo velmi smutné, ale poměrně jednoduché, to by trvalo přibližně dva roky. Mnohem obtížnější by však bylo vyjednat nové vztahy. Každý ze zbývajících 27 států i Evropský parlament by musely celkový výsledek schválit. To bude trvat nejméně pět let a obávám se, že zde neexistuje záruka úspěchu,“ řekl loni v červnu v rozhovoru pro německý list Bildpředseda Evropské rady Donald Tusk.
Británie netahá za delší konec provazu. Sama se vydala do rukou evropskému rozhodovacímu mechanismu a lidé jako Angela Merkelová budou trvat na tom, že nelze chtít svobodný obchod a nechtít svobodný pohyb osob. Co by z toho také ostatní země Unie měly?
Ilustruje to jedna historka. Když ministr zahraničí Boris Johnson nedávno mluvil s Carlem Calendou, italským ministrem pro ekonomický rozvoj, řekl mu, že Británii by měl být zajištěn přístup na jednotný trh, „protože nebudete chtít ztratit export prosecca“. Calenda mu na to řekl: „Prodám méně prosecca do jedné země a vy prodáte méně do 27 zemí.“
Ano, to je ten problém mytické suverenity. Každý vám vždycky může říct: „Jistě, buďte si suverénní. Ale proč bychom zrovna my měli doplácet na suverenitu, kterou jste si vymysleli?“
