Jedním z největších politických myslitelů současnosti je John O’Sullivan (74), bývalý poradce Margaret Thatcherové, později šéf americké rozhlasové stanice Svobodná Evropa/Svoboda. Chtěli jsme znát jeho názory na obrovské posuny v postojích evropských a amerických voličů.
Po sérii voleb a hlasování v Americe i v Evropě se hovoří o vzpouře obyčejných lidí proti vrchnosti. Co se vlastně děje?
Akce vyvolává reakci a síla odporu se rovná síle působících tlaků, to je fyzikální zákon. Po dlouhou dobu jsme byli svědky naprosté dominance určitých názorů v ekonomické, politické, sociální a kulturní sféře, které svorně sdílela horní vrstva lidí – dnes se jim říká elity. Vzniklo cosi na způsob globálního souručenství. Tito lidé ovládali společenské a mezinárodní instituce, z manažerských pozic řídili obrovské nadnárodní korporace. Postupně docházelo k plíživému stěhování moci od volených institucí, odpovědných vůči svým voličům, k orgánům, jež nenesou žádnou odpovědnost.
Jaké orgány myslíte?
Od národních parlamentů až po Evropskou unii a OSN. Mezi lidmi sílil pocit, že centra, která rozhodují o jejich životě, se odsunula kamsi za obzor. Jejich vlády přestaly cítit odpovědnost vůči občanům a vykonávaly nařízení jakési stále anonymnější moci.
Bylo projevem tohoto trendu hlasování o vystoupení Velké Británie z Evropské unie, tzv. brexit?
Brexit byl svého druhu součástí trendu globální vzpoury mas proti elitám. Referendum by nemohlo dopadnout tak, jak dopadlo, nebýt akutního pocitu, že náš britský parlament, tradiční to pojistka demokracie, se stal jen jakousi převodovou pákou mezi Bruselem a Londýnem, že sám není schopen rozhodovat v osudových otázkách ani cokoli změnit v Bruselu. K tomu je radno jednou provždy pochopit, že britská mentalita byla a zůstává mimoevropská, ostrovní, přivrácena ke světovému oceánu. Referendum o brexitu bylo vlastně bitvou o znovuzískání suverenity, o právu rozhodovat o svém osudu.
Někdy ale vypadá komicky, když například v Česku jsou největšími bojovníky proti elitám nejvyšší ústavní činitelé. Není to paradox?
Jinak tomu nebylo ani v minulosti. Když v Římě v roce 143 př. n. l. propukla vzpoura, vedli ji bratři Gracchové, sami příslušníci římské nobility od kosti. Totéž bylo v době Francouzské a všech dalších revolucí. Jsou to totiž lidé vnímavější k masovým náladám a politické konjunktuře, a pokud jsou dostatečně ctižádostiví, více vědí a jsou blíže k moci než ostatní, obvykle se dostávají na hřeben společenské vlny. Noví vůdcové se rekrutují obvykle z renegátů starých struktur. To je princip oportunismu. U vás se používal pojem „ukradená revoluce“. Nejobratnější ze zlodějů, kteří ukradli sametovou revoluci, ukradnou nejspíše i nynější, konzervativní.
Rozhovor s Johnem O’Sullivanem najdete v novém tištěném Reflexu, který vyšel 15. prosince.
