Jak to vlastně bylo se vstupem Turecka do Evropské unie? Svou roli tam na začátku sehrálo i přesvědčení prezidenta George W. Bushe o tom, že by to bylo správné a užitečné. Bylo to dáno atmosférou doby a zcela jinou mezinárodní situací a také stavem Turecka.
Okolnosti počátku vyjednávání s Tureckem o členství v Unii popisuje na The National Interest komentátor Matt Purple.
V roce 2004 byla šachovnice na geopolitické scéně rozložena zcela jinak. Turecko se chtělo připojit k Unii, Velká Británie si myslela, že je to skvělý nápad, a Francie byla skeptická. Paradoxní tým, který o to usiloval, byla dvojice amerického prezidenta Bushe a premiéra Erdoğana. Autor připomíná fotografii z agentury Associated Press z roku 2002, jak oba sedí vedle sebe a smějí se na fotografy. Bushova podpora měla už předtím precedens. Američtí prezidenti vždy podporovali rozšiřování EU, protože dávali přednost silnější Evropě. Tak tomu bylo i za éry Billa Clintona. Za Bushe tento tlak ale ještě zesílil. V roce oné fotografie z roku 2002 Bush řekl, že stojí Turecku po boku v jeho touze stát se členem Unie.
O dva roky později v Istanbulu řekl: „Jako evropská mocnost patří Turecko do Evropské unie.“ Porovnal geopolitickou linii mezi Unií a Tureckem s rozdělením Německa v Jaltě. To tehdy podráždilo francouzského prezidenta Jacquesa Chiraka, jenž řekl, že Bush zašel příliš daleko a vstoupil na teritorium, které není jeho. „Je to trochu, jako kdybychom říkali Američanům, jak si mají uspořádat své vztahy s Mexikem.“ Tím se Bush nenechal nikterak vyvést z míry. Přístupové rozhovory začaly v roce 2006.
Proč na to Američané tak tlačili? Chtěli mít plnou podporu Turecka ohledně Iráku. Z ekonomického hlediska by to znamenalo zajištění stability pro ropovod Baku–Tbilisi–Ceyhan, jenž měl dopravovat ropu z Kaspického moře do terminálů v Turecku. Z politického hlediska bylo Turecko zemí Atatürka, kterému se povedlo udělat ze země sekulární stát, jedinou demokracii na Blízkém východě – byť drženou nad vodou diktátorstvím.
Podle autora žil Bush ve své vizi, pohrdal tím, čemu říkal mini-ball, a zabýval se velkými idejemi, jako je demokracie v muslimském světě daná připojením k Unii, což posílí věc svobody. Menší otázky, jako třeba to, že Turecko odmítalo připojení Kypru k EU, neřešil. Nepokládal válku s terorismem za křížové tažení proti islámu a ideu střetu civilizací považoval za překonaný mýtus historie, což se prokáže právě přistoupením Turecka. Válka se podle něj vedla mezi demokratickým Západem a temnými teokraciemi vedenými islamisty, a až Západ zvítězí, muslimové budou osvobozeni. Turci byli ti správní chlapíci, a až vstoupí do Unie, bude to morální vítězství.
Bush nepočítal s autoritativním zvratem v Turecku a s tím, že by Unie mohla být považována za něco jiného než demokratický útvar. Jenže od té doby se mnoho změnilo, neveselá situace v Iráku, Sýrie ponořená do chaosu, uprchlická vlna do Evropy, Německo škrtící Řecko nefungujícími ekonomickými reformami (tak to označuje Matt Purple), nespokojenost s rozšiřováním Unie, brexit, Erdoğanova diktatura a tisíce uvězněných. Ideály narazily na tvrdou realitu. Přístupové rozhovory se protáhly na desetiletí, otázka Kypru je nevyřešena, Turecko a Unie se přou o dodržování dohody o vracení uprchlíků a Erdoğan vydírá Unii kvůli vízům, jež chce zrušit, ač sám podmínky dohody neplní. A v Británii byl faktorem pro brexit i potenciální vstup Turecka do Unie. Všechno je úplně jinak než v roce 2004.
Jak autor konstatuje, šachovnice je úplně nepřehledná.
