Ne vždy je střídavá péče v nejlepším zájmu dítěte, připustil v novém verdiktu Ústavní soud. Už opakovaně, ačkoli „střídavku“ jako model života po rozpadu rodiny podporuje. Podstatné je, co říká: střídavá péče je fajn, ale ne vždy – je nutné zjišťovat, jaký dopad na psychiku konkrétního dítěte má věčné stěhování sem a tam, dvě party kamarádů, docházka do dvou škol, když máma a táta od sebe bydlí daleko.
Je to logické. Děti nejsou mechanické hračky na klíček: jednou za týden či za dva ho natáhneš, zabalíš baťůžek, pošleš hurá bydlet jinam a tak pořád dokola. Podle ústavních soudců i podle zdravého rozumu nejsou dva domovy pro dítě, pro jeho štěstí a soukromý život, v některých případech vhodné. Samozřejmě, táta v jednom domově (třeba s novou rodinou) a máma v druhém (třeba s novou rodinou) nejsou vysněným ideálem nejspíš pro žádné dítě. Jenže lidi nejsou andělé.
U nás se rozvádí každé druhé manželství. Tisíce dětí ročně potkává tenhle nehezký osud. Psychologové navíc říkají, že spory o děti jsou čím dál agresívnější. I proto je domluva na střídavé péči tak těžká, i proto se u nás rozšiřuje jen zvolna. Střídavou péči totiž dobře zvládnou jen „dospělí“ rodičové.
Střídavka zkrátka není spasitelné řešení, i když každý víme, že dítě potřebuje mámu i tátu. Co kdyby se tedy střídali rodiče v jednom bytě, v jednom domově dítěte? Oni ho přivedli na svět, oni svůj vztah pokazili, oni svému dítěti připravili leckdy i peklo, ať jsou to tedy oni, kdo pendluje. Ale námitka je předem jasná: Copak jsem nějaký boháč, abych na to měl? Copak se můžu vláčet s kufrem týden co týden sem a tam? Co moje práce? Co moje nová rodina? Copak to vůbec jde?
Jde to. I takové vzácné případy jsou, díkybohu. Děti si tu těžkou situaci nevybraly, nenadrobily, nemají šanci ji nějak zásadně ovlivnit. Ať se snaží a překonávají překážky ti dospělí — pokud je to jen trochu možné. Při vědomí, že jeden dobrý jednotný mustr na tyhle situace neexistuje. Tedy ani ta opěvovaná střídavá péče.
