Ústavní soud nedávno zdůraznil, že u rozvedených rodičů by měla být střídavá péče o děti nově standardem. „Dosud však až 90 procent dětí bylo po rozvodu svěřeno do péče matkám. Ústavní soud není institucí, která by byla kompetentní takovou věc jako zájem dítěte definovat. A navíc zájem dítěte je věc individuální, tak proč takový standard?“ ptá se Pavel Pešan z Občanského sdružení Jeden domov v rozhovoru pro Reflex.cz.
Pane Pešane, dosud byly děti svěřovány po rozvodu spíše matkám, myslíte si, že nové změny přinesou pro děti více spokojenosti?
Zatím bylo téměř 90 procent dětí po rozvodu svěřeno do péče matek, kolem pěti procent do střídavé péče, jen tři procenta otci a zbytek do péče jiných osob. A je to logické, vždyť většinou se o děti stará převážně matka, i když chodí oba rodiče do zaměstnání. Na rodičovskou dovolenou chodí jen asi jedno až dvě procenta otců. Těch 90 procent je vysoké číslo, ale vůbec neznamená, že by se otcové v tak velkém procentu nepodíleli na výchově po rozvodu. Většina lidí je rozumná a po vyprchání emocí s bývalým partnerem spolupracuje na výchově potomka.
Ústavní soud ale nedávno určil střídavou výchovu za pravidlo, jehož odmítnutí by mělo být řádně prokázáno. Co na to říkáte?
To nechápu. Ústavní soud tvrdí, že zájmem dítěte je v první řadě vždy být v péči obou rodičů. Zájem dítěte je ale tak individuální a složitý pojem, že zatím nebylo možné ho závazně definovat a podle odborníků to ani možné není. Je prostě lepší, když to řeší soudy individuálně.
Dá se tedy obecně říct, co je zájmem dítěte?
Zájem dítěte je prvním hlediskem, k němuž musí být přihlíženo při každém rozhodování o něm. Uvádí to zákon i mezinárodní úmluvy, ke kterým naše republika přistoupila. Zájem dítěte ale není nikde přesně definován. Každé dítě je jiné, každé má jiné potřeby a zájmy. Zájem dítěte zjistíme jen tím individuálním přístupem.
Ale snad pro každé dítě je nejlepší, když je s oběma rodiči, ne?
Přirozeně. Co největší kontakt s oběma rodiči je jednou z potřeb dítěte. Tedy pokud je vztah mezi rodičem a dítětem v pořádku a nebylo zde přítomno násilí. Nejlepší je, když se ti dva lidé po rozvodu dokážou rozumně domluvit a nekomplikují to dítěti tím, že se o ně budou přít.
Někteří na podporu střídavé péče říkají, že děti například rády cestují, myslí tím, že je asi pro ně střídavá péče zajímavější?
Ne všechny děti rády cestují. Opět je to individuální otázka. Je dítě, které opravdu rádo cestuje, vyhovuje mu změna, má rádo, když se stále něco děje. Jiné dítě může být uzavřenější, klidnější, rádo pobývající ve svém prostředí a hůř se vyrovnávající se změnou. Stejně jako u dospělých – někdo tráví život cestami po světě a jiný je raději doma na zahrádce. Střídavá péče není výletem, ale změnou životních poměrů, výchovného prostředí, střídání životního stylu podle obou rodin. Když se navíc přidá konflikt mezi rodiči, nepřátelské prostředí, v jehož středu dítě „cestuje“, cestování pak získává nepříjemnou pachuť.
Ovlivňuje dnes placení výživného to, s kým má dítě po rozvodu být?
Oba rodiče mají povinnost dítě živit a výživa dítěte je součástí rodičovské zodpovědnosti. Na druhou stranu povinnost platit výživné proti své vůli vede některé rodiče k postoji „když už musím platit, tak ať za to aspoň něco mám“ a k vymáhání styku s dítětem za každou cenu.
A co když se jeden z rodičů rozhodne nevídat dítě? Dále platí výživné?
Ano, platí. Pokud by rodič, jenž nechce nebo nemá možnost se s dítětem stýkat a podílet se na jeho výchově, nebyl nucen platit výživné, značně by ubylo soudních sporů. Jak ze strany otců, tak matek, které by například věděly, že pokud nebudou ochotny připustit podíl otce na výchově dítěte, nedostanou výživné. Ale to je spíš úvaha do diskuse.
Jak je to v jiných státech Evropy s výchovou dětí z rozvedených rodin?
I v jiných státech v Evropě je střídavá péče jen okrajovou záležitostí. Většina dětí je i v Evropě svěřována po rozvodu do péče matek. Dokonce v některých státech není samozřejmostí ani automatická společná rodičovská zodpovědnost, jako je tomu u nás. Výjimkou jsou skandinávské země. Péče o děti tam skoro přestává být právem rodičů, zodpovědnost za děti přejímá stát. Stalo se, že děti byly odebírány z normálních fungujících rodin a násilím „převychovávány“. Doufám, že tyto alarmující případy odradí nás i další státy od slepého následování jejich modelu.
Médii proběhlo několik kauz českých odebraných dětí v zahraničí. Jak je to vůbec možné?
Je to smutné. Nejznámější, ale zdaleka ne jediný je případ paní Michalákové, jíž byly odebrány dvě děti v Norsku. Její děti jsou převychovávány už tři roky a pravděpodobně už ani neumějí mluvit česky. Rodiče s nimi nemají žádný kontakt. Tyto případy řeší Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. Ale ředitel tohoto úřadu Zdeněk Kapitán dle mého názoru není tím správným mužem na svém místě. Spíše se soustředí na zdůvodňování, „proč něco nejde“. Naše úřady nechtějí rázně zasáhnout i přesto, že vidí, že mírná cesta tady nefunguje. Považuji to za selhání ochranné funkce našeho státu, jakou by stát pro svoje občany měl mít. Nakonec lidem zas nezbude nic jiného než vzít spravedlnost do svých rukou, jako to udělali rodiče z Polska, kteří si za pomoci najaté agentury unesli své dítě z Norska zpět domů.
