Fotbalové Euro kráčí ke svému vrcholu, v nedělí přijde finále. Co tým, to spirit, z něhož „cosi“ vyzařuje. Proč některým fandíme a jiné nesnášíme? Je to snad averze k hernímu projevu bez fantazie a s urputnou obranou, jak to umí Řecko? Nebo je to snad letitý předsudek k nějaké zavšivené zemi? Nemyslíme si snad dosud, že Portugalci přijedou na turnaj lodí a… pochopitelně ukořistí zlato? A nemíchá se nám do strojových německých kombinací ještě válka?
Předsudek je ošklivá věc. Je jako sklenka alkoholikova – drží se jí zuby nehty, i když už je dávno prázdná. Každý národ má cejch, pověst, s níž se těžce hýbe. Takový národ je jako žák, který dostane v září kuli z chemie a pak celý rok marně přesvědčuje kantora, že už ví, že se kyselina nelije do vody.
Národ na své pověsti maká sám. Rusové u většiny z nás budou jednou provždy propadat, jelikož nás okupovali, o Němcích radši nemluvit (bacha na bývalé Sudeťáky!), na Islandu jistojistě visí na každém stromě sebevrah, v Rakousku nechoďte do sklepa! Italové jsou líní bordeláři, ale umějí zpívat bel canto. A Slováci z nás mají mindrák. Čech, který sedí většinou doma, protože neumí jazyky, přemalovává staré mapy velice těžce. Zvlášť když fotbaloví novináři veškerá tahle klišé omílají do omrzení. Takže Vikingové si dopádlovali pro bod, Rusové působí nanicovatě jako vychladlý samovar, italský brankář ztuhl jako Leonardova socha, francouzský kohout dokokrhal.
Jakkoli je evropský šampionát jedinečná možnost potkat se s budoucími spolubojovníky za humanismus a demokratické hodnoty křesťanské Evropy proti neznámému pachateli, přece se od sebe pořád lišíme. A nic na tom nemění fakt, že nám všem smrdí z huby heineken.
Kondenzovaným vzorkem každého národa je jedenáct maníků, jeho reprezentantů. Jak se chovají k sobě navzájem po zkažené přihrávce? Hrají kolektivně? Simulují? A jak jsou ostříhaní, co si nechali vytetovat na krk, umějí slova hymny, anebo dělají jen la-la-la? A hlavně: když chytnou po vstřeleném gólu mezi prsty národní znak na dresu – je to vlastenectví, nebo to mají ve smlouvě s Pumou? Tím vším píšou hráči své zemi vysvědčení.
Mám to jako cestovní bedekr. Při záběrech na hřiště i do ochozů si říkám, jestli bych chtěl jet mezi tyhle lidi na dovolenou. Na mistrovství totiž kromě hooligans jezdí i rodiny s dětmi, univerzitní profesoři, co vypadají jako Umberto Eco, akorát mají v ruce pohár vystřižený z alobalu, zamilované dvojice, na jejichž výlet padlo stipendium od Erasma, a polonahé kočky, což ale je – a nedělejte si ze mě legraci – jedna a tatáž banda modelek, co přejíždí z města do města s kufrem podprsenek v barvách všech účastnických zemí.
Krátce řečeno: jsou mužstva, jimž fandí úplně všichni, a mužstva, jimž nefandí nikdo. Jací vypadají fotbalově a fanouškovsky týmy finalistů?
Francie: Médoc na nahém těle
Francii jsme milovali v sedmdesátých letech pro skvělé komedie s Belmondem a Funèsem, v osmdesátkách pak pro lehkonohý tým v čele s Platinim a dlouhovlasým Rocheteauem, jenž tvořil protiváhu silovým Němcům, kteří (brankář Harald Schumacher) byli schopni soupeři (obránce Patrick Battiston) rozmašírovat kolenem úsměv. Ta parta už není, co bývala – sympaťáci, co přišli po nich (jako Zidane, jenž zaútočil na Itala Materazziho hlavou na břicho jenom ve vysloveně krajní situaci, když se od něj dozvěděl, že jeho sestra je prostitutka), už pověsili kopačky na hřebík.
Mužstvo se začalo partičkovat na černé a bílé, útočník Benzema vydíral záložníka Valbuenu videem se sexuálním obsahem a byl vyloučen z reprezentace. Kromě toho – zklamání – od dob Erika Cantony nikdo ve francouzské reprezentaci nemaluje impresionistické oleje.
Ještěže fanoušci občas hodí na trávník živého kohouta a na nahých tělech pronášejí do ochozů plastové pytlíky plné médoku. To je Francie! Momentálně má chuť perlivého šampaňského pouze útočník Griezmann, protože pokud tento malý, 176 centimetrů vysoký fotbalista vyskočí na centr 181 cm vysokého černého pantera Kogby a vsítí, je to důkaz, že ve fotbale mohou i komici Pat a Patachon povýšit grotesku na umění.
Portugalsko: Jediný mesiáš
Portugalsko má leccos společného se Švédskem. Oba týmy hrají systémem deset nosičů vody a jediný mesiáš, jenž vám může být buď sympatický, či nikoli, váš problém. Ronaldo – respektive Zlatan Ibrahimović – měli svým zemím nasadit evropskou korunu a novináři věděli, že pokud se Zlatan (Cristiano) u hotelové snídaně usměje, všechno dobře dopadne.
Oba rekové zvyklí na pozornost vědí, že budou během zápasu neustále zabíráni, a tak v prostřizích nabízejí kameramanům škálu emocí – od rozhodnosti, vůle, naděje až po závěrečnou rezignaci. Byla to jejich one man show, jenže fotbal je pořád ještě týmová hra. Ronaldo ukázal svou třídu a vsítil, kdykoli to jeho prohrávající tým potřeboval, zato Zlatan, dočasný švédský král, neutáhl vozík vrchovatě naložený zodpovědností.
Charakteristiky dalších zemí, které se se zúčastnily letošního šampionátu, najdete v tištěném Reflexu, který vyšel 30. června.
