Včera jsem byl u Michaely Jílkové v jejím pořadu hájit práva kuřáků na kuřácké hospody. A doslova jsem se vyděsil, jak mělko je v myslích řady našich spoluobčanů uložena láska k totalitě, pocit vlastní nesvéprávnosti a potřeba paternalistického státu.
Plošný zákaz kouření v restauracích je neomarxistické eurototalitní opatření, které má posílit ponížení občana, co nedostatečně dbá o současnou svátost nejsvětější - o své zdraví. Argument ve prospěch zákazu, že kouřením v restauracích trpí personál, je úplně prázdný - samoobslužné kuřácké restaurace s obsluhou pouze na nekuřáckém baru jsou evidentním řešením.
Argumenty, že existencí kuřáckých restaurací trpí nekuřáci, je falešný. Nikdo je nenutí do kuřáckých hospod chodit, nekuřácké dnes kromě nejmenších vesnic stejně převažují. A zakazovat kuřákům, aby se dobrovolně scházeli na místě k tomu určeném a tam se kolektivně oddávali tabákovému dýmu je diskriminace.
Přesto jsem zaznamenal, že jak zástupci nekuřáků v publiku, tak význační nekuřáci u mikrofonů (dva aktivisté a jeden profesor - onkolog), a dokonce i jeden kuřák z publika volají po tom, aby stát vychovával své občany - dospělé, plnoleté, s volebním právem - že mají žít zdravě. Půlka sálu prostě sama sebe chápala jako nezralé děti, na které musí vrchnost dohlížet, vychovávat je a dbát o jejich zdraví tím způsobem, že jim bude aktivně zasahovat do života a říkat jim, co mají a co nemají dělat se svým tělem. Vrcholem pak byl jeden kuřák, který se ztotožňuje se zákazem kouření, protože doufá, že ho tím stát odnaučí kouřit.
Přestože od převratu, od pádu komunismu uplynulo už skoro třicet let, je nejméně polovina lidí pořád ještě plně otevřena státní totalitě. Nepřijali roli svobodných, svéprávných občanů, kteří rozhodují sami za sebe, ale chápou se jako malé děti, které musí tatíček stát vychovávat.
