Agentura je totiž financována ze státního rozpočtu, evropských fondů a od loňského roku se rozběhl i projekt podpořený takzvanými norskými fondy. V překladu: Všechno jsou to veřejné peníze, za něž se řeší problémy (v tomto případě především Romů), které by měl řešit stát, přestože je dlouhá léta neřeší a neumí řešit.
Například představitel Nezávislých odborů zaměstnanců Úřadu vlády České republiky (nezávislé odbory na úřadu vlády? Už jen to zní hrozivě) Petr Čáp bude o problému agentury jednat s premiérem Bohuslavem Sobotkou. O čem ale vlastně? Pokud nechtějí někteří zaměstnanci pracovat s ministrem Dienstbierem, tak ať podají výpověď. Svět se nezboří z toho, že názory na řešení se u jednotlivých lidí rozcházejí.
„Experti na sociální začleňování“ by si pak mohli založit vlastní organizaci (a v rámci toho i další nezávislé odbory) a shánět si peníze z jiných zdrojů. V tomto případě víme zcela jistě, že by to bylo daleko obtížnější, ne-li nemožné.
Agentura pro sociální začleňování vznikla v roce 2008 za úřadování koaliční vlády Mirka Topolánka, první čtyři roky dokonce nesla v názvu přídomek „v romských lokalitách“. Od počátku je jedním z odborů Úřadu vlády ČR.
Zásadní otázkou, již by si veřejnost měla klást, ale není samotný status a postavení agentury. Spíše to, jak se jí daří řešit to údajné „sociální začleňování“.
Sociální problémy, zaměstnanost Romnů i vyloučení mnoha tisíc této komunity z většinové společnosti řeší stát (předtím československý, dnes český) odjakživa. A moc s ním nepohnul.
Mnoho Romů se cítí odstrčených a diskriminovaných, většinová, bílá společnost na ně hledí s předsudky, a často dokonce s velkou nevraživostí. Bylo tomu tak před sedmdesáti, čtyřiceti i dvaceti lety a je tomu tak i dnes.
Co na tom agentura pro sociální začleňování změnila? Jistě některým lidem pomohla z nesnází, ale s problémem moc nepomohla. Ani nemohla. Neumí si s ním poradit mnoho států Evropské unie, proto je to moc i na jednu agenturu.
Její zaměstnanci by proto neměli stávkovat, ale nabídnout třeba nějaké lepší řešení, jak věci řešit. Státní zaměstnanci by neměli peskovat stát za to, že je platí i za něco, co nepřináší výsledky.
