Generální tajemník OSN Pan Ki-mun požádal minulý týden při návštěvě Prahy premiéra Bohuslava Sobotku o vyslání českých vojáků do připravované mise ve Středoafrické republice. Nejedná se sice zatím o žádost o bojové jednotky, ale přesto by vláda měla být mimořádně opatrná.
Nejde ani tak o to, že by Česko nemělo žádné schopné vojáky, kteří by mohli operovat kdekoli na světě. Například 601. skupina speciálních sil generála Moravce je špičková jednotka, jež má respekt v celé Severoatlantické alianci (mimochodem, k její obrovské prestiži podstatnou měrou přispěli její někdejší velitelé, generálové Ondrej Páleník a jeho nástupce Milan Kovanda, kteří jsou dnes popotahováni za údajné zneužití pravomocí ve známé kauze Nagyová).
OSN projevila největší zájem o vyslání polní nemocnice a poskytnutí letecké přepravní kapacity (najednou se „problematická“ letadla Casa budou hodit), ale i ta nemocnice se může dostat do obrovských nesnází. Středoafrická republika se totiž nedá srovnávat ani s válečným Afghánistánem, kde naši vojáci úspěšně působili a působí. Ve Střední Asii se měli Češi vždy o koho opřít, konkrétně o další spojenecké jednotky. V Africe je to naprosto jiné.
Peklo na dosah
Středoafrická republika je zemí, která stále více připomíná chaotické a vnitřně rozložené Somálsko či etnickými spory paralyzovanou severní Nigérii. Vláda je zcela nefunkční, jednotlivá území ovládají kmenové a náboženské skupiny, ozbrojené milice všemožného zaměření, bojuje zde několik tisíc dětských vojáků, stát je sužován etnickými střety, jež mají prvky genocidy. Do budoucnosti se dá očekávat zesílení aktivity islamistických džihádistů, což je ostatně trendem v mnoha zemích Afriky. Vyloučit naprostý rozvrat není možné.
Za této situace operuje ve Středoafrické republice několik tisíc francouzských vojáků. Čemu ovšem zabránili? Zastavili násilnosti? Nikoli, jen z několika strategických míst vytlačili různé bojovníky. Nedá se vůbec hovořit o tom, že by vyřešili situaci. Ostatně mimořádně špatné výsledky měly v Africe různé mise: kdysi ve Rwandě (nezabránily známé genocidě) či v Kongu. Američané pak vůbec vojensky neuspěli v Somálsku a v krvavých křečích je pořád mnoho dalších afrických zemí.
Nemáme tam žádné zájmy
Posílat proto do Středoafrické republiky třeba i jen vojenskou nemocnici hraničí s nerozumem. Jistě, vojáci jsou cvičeni na to, aby také v případě nutnosti umírali, ale s jejich osudy by nikdo neměl hazardovat. A proč si to nepřiznat – Středoafrická republika nám může být ukradená, žádné národní zájmy tam nemáme a těžko mít budeme. Takže mise na Golanské výšiny, jak to navrhl prezident Miloš Zeman, zní rozumněji, protože situace na Blízkém východě nás bezprostředně může ohrozit, a navíc Izrael je náš spojenec (snad ještě ano…).
V případě Středoafrické republiky nemůžeme argumentovat ani tím, že přece už máme své vojáky v africkém Mali, kde také řádí na části území islamisté a Tuaregové. Nic proti našim vojákům, jsou to většinou muži a ženy na svých místech a musíme je ze všech sil podporovat v jejich zodpovědné práci. Jenže v Mali čeští vojáci hlídají velitelství výcvikové mise, doprovázejí osoby a konvoje. A pouze čtyři vojáci se podílejí na výcviku malijských vojáků. To je přece jenom něco jiného, než by mohlo čekat naše jednotky v srdci Afriky.
