S „Oldou“ Klempířem ke světlým zítřkům aneb Jak slavili Motoristé výročí 17. listopadu?

Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Oslavy 17. listopadu na Národní třídě se letos nesly v klidné atmosféře, Motoristé ale již tradičně opět přiložili pod kotel svými provokacemi.
Petr Macinka a Filip Turek kritizovali účastníky oslav, zatímco Oto Klempíř se jim (raději) vyhnul.
Ministr kultury káže o svobodě a světlých zítřcích, ačkoli jeho vlastní minulost spolupracovníka StB nabízí poněkud jiný příběh.
Patří už ke koloritu doby, že oslavy pádu komunismu na Národní třídě nejvíce dehonestovali Motoristé. Ani tentokrát nevynechali příležitost k povýšeneckému trollingu, čímž záměrně a cílevědomě přilévají olej do ohně občanského odporu.
Letošní oslavy 17. listopadu na Národní třídě proběhly v klidné atmosféře. Jejich pravidelní účastníci nepamatují tolik lidí, kteří si přišli připomenout výročí událostí, jež odstartovaly konec totalitního režimu. Tento den je bezesporu nejvýznamnějším dnem v novodobé historii země, neboť představuje symbol obnovení svobody a demokracie.
Vláda vykopává hluboké příkopy ve společnosti
Vláda Andreje Babiše, jíž dnes důvěřuje jen třetina občanů, vykopává hluboké příkopy ve společnosti. Výsledkem je téměř půlmilionová demonstrace na Letné, ale i étos na Národní třídě, odkazující na sametovou revoluci. Žádná polistopadová vláda se nechovala tak hazardně a arogantně, proto se nemůže divit, že sklízí bouři.
Babiš nejprve po bolševicku obvinil oponenty, že chtějí zneužít 17. listopad, rozeštvávají společnost a manipulují se studenty. Protesty proti nočnímu rušení poplatků bez diskuse přirovnal k násilnému útoku na Kapitol. Potom nečekaně vyklidil pole.
Ještě nikdy se nestalo, že by vládní představitelé v čele s premiérem dali přednost zahraniční cestě před klíčovým státním svátkem. Načasování návštěvy Izraele vypadá jako úhybný manévr, jak se vyhnout kontaktu s lidmi při oslavách v centru Prahy. V Izraeli je po volbách a bylo by produktivnější počkat na vznik nového kabinetu, nikoli přicestovat v období povolebního chaosu.
Premiér se nyní pokoušel zpoza hranic o smířlivější tón. „Nechci lidem nic vzkazovat. Dneska je svátek, tak si ho užívejme, máme svobodu a demokracii,“ uvedl a připomněl, že má přátele mezi signatáři Charty 77. Václava Havla označil za velkou osobnost. To je obzvlášť pikantní vzhledem k jeho normalizační minulosti.
Motoristé slaví 17. listopad po svém: urážkami a trollingem
Motoristé, jejichž jediným viditelným programem je prvoplánový trolling na sociálních sítích, neustali v provokacích ani v tento sváteční den. Ministr zahraničí Petr Macinka si rovněž z Izraele neodpustil už hodně omšelou legendu, když spojil nabytí svobody s obezřetností vůči bojovníkům za dobro, kteří touží ovládat ostatní.
Tato jednoduchá matra by se dala přilepit k prosazování jakékoli ideologie a názoru, počínaje populismem Andreje Babiše v duchu „bude líp“, konče vypjatým národovectvím Motoristů a SPD. Macinkova definice paradoxně sedí na současnou situaci, a ostatně i o tom je boj o veřejnoprávní média.
Filip Turek, jenž měl zřejmě abstinenční příznaky, že už dlouho nikoho nepozurážel, se obul přímo do účastníků oslav na Národní třídě. Označil oslavy za „dadaistické divadlo, které není zdaleka obrazem celé české společnosti ani jejího vnímání 17. listopadu“.
Turek na Národní třídě nebyl, přesto nálepkuje účastníky jako „aktivistické řvouny“ a „lepší lidi z komunistických rodin“, kteří si prý přivlastnili pojmy demokracie a svoboda, a udělali si z nich marketingové značky. Vzápětí si protiřečil tvrzením, že „památku tohoto dne můžeme uctít tím, že se budeme chovat tolerantně k jiným názorům“.
Turkovo moralizování je v rozporu s chováním Motoristů, kteří si udělali marketingové značky z urážení oponentů, vyhrocování osobních sporů a útoků na novináře. Stále mu nedochází, že je politicky odepsaný, a jeho halucinogenní exhibice zajímají už jen úzký okruh jeho sociální bubliny.
S Klempířem ke světlým zítřkům. Jen bez oslav na Národní
Účasti se vyhnul i ministr kultury Oto Klempíř, jenž se dostal do centra pozornosti autorstvím kontroverzní novely zákona převádějící financování veřejnoprávních médií pod kontrolu státu. Dokázal skoro nemožné.
Za necelý rok se vyšvihl do čela nejnepopulárnějších ministrů kultury v polistopadové historii. Znepřátelit si většinu kulturních odvětví, tedy divadelníky, herce, filmaře, literáty, výtvarníky, pořadatele festivalů, knihkupce, památkáře a další obory v tak krátké době je majstrštyk, jaký nemá obdoby.
Ministr téměř s nikým nekomunikuje a rozhádal se skoro se všemi. Nelze se proto divit, že se dostal do sporu i se studentským spolkem Díky, že můžem, hlavním pořadatelem projektu Korzo Národní, který už třináct let připomíná listopadové události roku 1989.
Poprvé v historii resort kultury nepřidělil spolku státní podporu s podivným odůvodněním, že se podle dotačních podmínek vztahuje jen na kulatá výročí. Je to jen hloupá výmluva, symbolizující ministrův skutečný vztah k tomuto státnímu svátku. Spolek nakonec vybral dvakrát víc, než potřeboval, a ušetřil i na příští rok.
Klempíř ještě koncem října nepřipouštěl, že by se oslav na Národní třídě nezúčastnil. „Proč bych nešel, půjde tam vláda, takže samozřejmě. Politik, na kterého se občas nepíská, není živý politik,“ uvedl. O pár týdnů později otočil a z uctění památky listopadových událostí vycouval.
„Dívám se na shromáždění na Národní, kde se na slavnostním a historickém místě píská, křičí a nadává, místo toho, abychom si důstojně připomněli nejvýznamnější den naší nové historie. Já nehledám pro Česko jen malé, opevněné a bezpečné útočiště, hledám pro něj také perspektivu, která je široká a světlá. A nabízím ji každému, kdo se na ní chce podílet. Ať žije svoboda, demokracie a pluralita názorů!“ napsal pateticky.
Kazatelé demokracie s minulostí u StB
Budování světlých zítřků slibovali i komunisté. Nezbývá než Klempířovi připomenout jeho slova, že politik, na kterého se občas nepíská, není živý politik. Ohebný byl ale už za minulého režimu, kdy podepsal spolupráci se Státní bezpečností, která s ním pořídila 77 záznamů.
Nešlo jen o nezávazné rozhovory, jelikož dochované svazky uvádějí několik konkrétních operací rozehraných na základě Klempířových výpovědí s krycím jménem „Olda“. StB použila jeho informace proti Martinovi Semrádovi, Petrovi Formanovi, Jakubovi Košíkovi, jeho přítelkyni Ivaně Skálové a při celostátní akci „Odpad“, zaměřené na pronikání do punkového hnutí, jeho kontrolu a postupné rozložení.
Klempířovi vadí, když se mu tato minulost připomíná, a snaží se ze sebe málem vytvořit oběť minulého režimu. Jenže je chucpe, když ve vládě sedí dva agenti komunistické tajné policie a při příležitosti oslav pádu totality kážou o svobodě a demokracii.
Nabízí se otázka, proč věnovat pozornost stále obskurnějším výstřelkům Motoristů, kteří mílovými kroky následují osud Věcí veřejných a Sládkových Republikánů. Chovají se jako normalizační papaláši opilí mocí, ale podstatné je ještě něco jiného.
S kremelskou úderkou SPD drží nad vodou vládu oligarchy Babiše, který za ně nese plnou odpovědnost. Pak se nemůže divit stovkám tisíc lidí v ulicích, a to je jen začátek.




















