Není Letná jako Letná. Minář chce revoluci jako Havel, ale zapomíná na jeden zásadní rozdíl
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Letenská pláň zažila v listopadu 1989 i letos demonstrace, které patří k největším v novodobých českých dějinách.
Tehdejší protesty pomohly svrhnout komunistický režim, ty současné se odehrávají v úplně jiném politickém kontextu.
V čem se obě Letné podobají a proč Mikuláš Minář připomíná Viliamu Buchertovi někdejšího Václava Havla?
Mají něco společného obří demonstrace na pražské Letné, které se uskutečnily v době revolučního listopadu 1989 a teď? V něčem je to den a noc, ale v některých věcech najdeme překvapivé paralely. Například profesionální aktivista Mikuláš Minář zřejmě sní o spirituální politické revoluci podobně, jako někdejší disident a pak prezident Václav Havel. Zásadní rozdíl bude ale ve vyústění protestů – kdysi dokázaly položit odporný totalitní režim, dnes se jim perfidní vláda vysmívá.
Předně, nejdříve se pochvalme. Na rozdíl od Francie a jiných zemí, kde hoří při protestech barikády a zdivočelé tlupy útočí na policisty a rabují obchody, Češi umí protestovat klidně.
Vnášejí do toho humor, vymýšlejí různé transparenty a pokřiky, mají radost, když na demonstraci potkají své přátele a známé. V listopadu 1989 i letos se naprostá většina lidí v ulicích chovala s neobyčejnou slušností a ohleduplností.
Čtyři nezapomenutelné momenty z listopadové Letné 1989
Nevím, zda si na nějaký moment z poslední nedělní demonstrace na Letné za nějaký čas vzpomeneme. Mám pocit, že nikoli. Byly tam momenty zajímavé i nudné. Možná to bylo sílou okamžiku, protože se měnil režim a v chladivém listopadu 1989 najednou rozkvetla svoboda a demokracie, ale z protestů na Letné před sedmatřiceti lety si pamatuji dodnes čtyři věci.
Moderátorem byl katolický kněz a disident Václav Malý. Jménem malý, výkonem velký. Vtipný. Pohotový. Vnímavý. Ale když bylo potřeba, i patřičně důrazný. To dodnes nikdo nepřekonal. Ani poslední neděli ne.
Silným emotivním okamžikem nedělní demonstrace 26. listopadu 1989 se stalo vystoupení trojice policistů z pohotovostního pluku, kteří se omluvili za krvavý zásah na Národní třídě (tam došlo večer 17. listopadu k brutálnímu bití studentů) a požádali o odpuštění. Jménem všech tří promluvil poručík Ludvík Pinc, který podle některých svědectví počítal i s tím, že bude za svůj projev následně zatčen. Po jeho slovech se Letnou neslo hromové – Odpouštíme! Ani nic takového se dnes v podstatě nemůže odehrát. Leda, že by přišel Andrej Babiš a poprosil za odpuštění…
K paradoxní situaci pak došlo v listopadu 1989 v případě komunistického předsedy federální vlády Ladislava Adamce. Na první demonstraci na Letné v sobotu Václav Havel vyzval lidi, aby Adamce, který vyjednával s opozicí sdruženou v Občanském fóru, podpořili. Druhý den v neděli byl Adamec pozván na Letnou, vystoupil tam, jenže mluvil komunistickou hatmatilkou a lidé ho vypískali.
Mojí poslední vzpomínkou na demonstrace 1989 na Letné bylo vystoupení herce Josefa Kemra pětadvacátého listopadu. Řekl větu, která by se měla tesat do zdi památníku revoluce (pokud by nějaký byl). Kemr tehdy vzkázal vládnoucím komunistům: „Ve jménu Ježíše Krista, ďábel musí být smeten z povrchu zemského.“ Bravo!
Mikuláš Minář a Václav Havel: Sen o nepolitické politice
Při porovnání demonstrací v roce 1989 a 2026 musím vzpomenout i na dva protagonisty. Současného Mikuláše Mináře a někdejšího Václava Havla. Jejich role v české společnosti jsou samozřejmě zásadně rozdílné. Minář, předseda spolku Milion chvilek, který demonstrace na Letné v posledních letech pořádá, nesahá intelektuálně Havlovi ani po kotníky. Oba jsou ale představiteli takzvané nepolitické politiky. Lépe řečeno, snažili se tvářit, že politiku lze dělat i bez klasických stran.
Minář se nakonec politické hnutí, které by kandidovalo ve volbách, pokusil založit, ale projekt zkrachoval. Havel se naopak symbolem revoluce a pak prezidentem stal i bez vlastní strany. Minář i Havel by si ale nejspíše nejraději představovali jakousi „spirituální revoluci“, ve které by hráli nějakou roli a mohli se u toho vznášet na obláčku.
Zajímavé je, že podobné bylo také složení „členů orchestru“ vystupujících na pódiu jak v roce 1989, tak v roce 2026. Jistěže nešlo o stejné osoby, ale byly tam tehdy i teď zástupci studentů, umělců, sportovců a nejrůznějších aktivistů. Ve všech případech projevy střídaly písničky, provolávání hesel i burcování davu.
Rekordní účast až 750 tisíc lidí i mrazivé počasí na Letné
Při srovnávání protestů na Letné se také zapomíná na jednu velmi podstatnou věc. V roce 1989 se zde neuskutečnila jedna, ale dvě demonstrace za sebou – v sobotu 25. listopadu přišlo podle odhadů až 750 000 lidí, v neděli 26. listopadu kolem půl milionu. Zda ta čísla sedí, vám nikdo nikdy nedokáže, jsou to odhady. Stejně jako 400 tisíc protestujících teď v neděli. Berme ta čísla s rezervou.
Jisté ale je, že šlo o tři největší demonstrace v novodobých českých dějinách. Ta vůbec největší, 25. listopadu 1989, nabobtnala i proto, že tehdy dopoledne proběhla v chrámu svatého Víta na Hradčanech mše na počest svatořečení Anežky České. V kostele se podle dobových novin tísnilo deset tisíc věřících a před chrámem dalších padesát tisíc lidí. Tento dav se pak spořádaně přesunul na Letenskou pláň a tam splynul s dalšími protestujícími. Na demonstrace na Letné pak při revoluci navíc v pondělí 27. listopadu navázala generální stávka, do které se zapojilo pětasedmdesát procent občanů i většina podniků, továren a institucí.
Jak před sedmatřiceti lety, tak tento rok, bylo při demonstracích na Letné chladné počasí. Listopad 1989 byl podle měření tehdy sedmý nejchladnější od roku 1961. Dvaadvacátého listopadu toho roku dorazila i do metropole chumelenice. V Praze pak několik dní ležela souvislá, i když ne moc vysoká, pokrývka sněhu. Ani v jednom případě to ale neodradilo lidi od velké účasti. Touha po změnách a vyjádření veřejného názoru byla mnohem silnější než příroda. A je jedno, jaký rok se psal.






























