Proč nesnášíme lidi s jiným názorem? Sociální sítě z politických odpůrců dělají nepřátele

Proč se dnes nedokážeme bavit s lidmi, kteří mají jiný názor? Na vině jsou i sociální sítě

Proč se dnes nedokážeme bavit s lidmi, kteří mají jiný názor? Na vině jsou i sociální sítě • Zdroj: Gemini

Aleš Michal
Diskuze (0)

Čtěte Reflex v Googlu přednostně

Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.

Preferujte nás Sledujte nás

 

  • Polarizace nemusí být automaticky špatná: ideologické střety a rozdílné názory jsou přirozenou součástí demokratické společnosti.

  • Problém nastává s afektivní polarizací: politické přesvědčení začíná určovat, koho považujeme za dobrého člověka a koho za nepřítele.

  • Sociální sítě mohou tento proces prohlubovat: algoritmy nám často nabízejí obsah, který potvrzuje naše postoje, a omezují kontakt s odlišnými názory.

 

Polarizace ve společnosti se stala mantrou současné politické debaty. Slýcháme nejen to, že k tomuto procesu dochází, ale čím dál častěji se polarizace stává charakteristikou – společnost prostě už je polarizovaná, je to stav a měli bychom s tím něco dělat. Je to ale za všech okolností špatně? A jak hrubnutí veřejných disputací, pro něž je polarizovaná společnost živnou půdou, ovlivňuje to, že se tak moc pohybujeme na sociálních sítích?

Odpovídáme v textu, který vznikl v rámci kampaně Jsme tu! Ta se zaměřuje na kultivaci veřejné debaty a vzniká ve spolupráci Reflexu s Koncertem pro budoucnost.

Polarizace není jen americký problém. Rozděluje i českou společnost

O polarizaci je slyšet zkrátka všude. Lidé se stále častěji zakopávají v příkopech svého politického názoru a své odpůrce pokládají za nepřátele. Není divu, že se v minulosti tento jev nejvíce zkoumal ve Spojených státech – jestli bychom měli vybrat jednu zemi, kde polarizace dlouhodobě zásadně ovlivňuje politické fungování, je to právě tam.

Ale ani ve střední Evropě bychom ji neměli přehlížet. Má různé podoby: od Antibabiše a Antifialu, přes pozitivní nebo negativní vztah ke komunistickému režimu až po střet konzervativců s kosmopolity.

Algoritmy nás utvrzují ve vlastních názorech. A prohlubují příkopy

Že sociální sítě situaci moc neuklidňují, to je nám intuitivně jasné všem. Na jejich platformách panuje absolutní rovnost – každý hlas je důležitý a v závislosti na tom, jestli ho algoritmy posunou dál, může být amplifikován do gigantických rozměrů.

Právě ty algoritmy pracují s tím, u čeho je největší šance, že se nám to bude líbit. Servírují nám ten obsah, který nás bude nejvíc utvrzovat v tom, že je náš názor správný a názor odpůrců špatný. V tom tkví právě to nebezpečí.

To, že scrollování po sítích je chytře nastavené tak, aby nás udrželo v pohodlí a sejmulo z nás potřebu kriticky uvažovat, přispívá k polarizaci samo o sobě.

Důležité tu ale je, abychom oddělili to, o jakou polarizaci jde. Spousta politologů dělá tu chybu, že pro ně polarizace je jednotvárným procesem bez dalších vnitřních konotací. A ostatně označit nějakou společnost za „polarizovanou“ k tomu ještě svádí.

My však musíme odlišit mezi ideologickou a afektivní polarizací – protože jen tak můžeme negativní důsledky vidět v celé své kráse a zároveň pokládat otázku, jestli musí být polarizace nutně jen špatně.

Ideologická polarizace může být pro demokracii zdravá

Ta ideologická je totiž pro vyspělou demokratickou společnost do jisté míry zdravá. Považme, jak nudná a zaostalá by byla společnost, kde by všichni měli jen jeden názor.

Že pořád pracujeme s koncepty pravice a levice, konzervatismu, liberalismu nebo ekologického aktivismu, to je pro nás prospěšné. Neměli bychom tu sice zapomínat, že polarizace, i ta ideologická, může snadno vést k tomu, že nositele jiného názoru budeme pokládat za blbce.

Ideologická polarizace v sobě ve skutečnosti totiž obsahuje mix pozitivního a negativního: politický pluralismus, ale také vytváření sociálních bublin.

Afektivní polarizace: Když se z politického soupeře stává nepřítel

To afektivní polarizace už s větší pravděpodobností odhaluje temnější stránky lidské povahy. Je totiž založena na afektu – tedy emocích. To, že je někdo levičák nebo konzervativec, v tomto případě předurčuje charakter, chování nebo to, jestli je někdo dobrý nebo špatný.

A historie pamatuje, jak špatně může dopadnout, když emoce zvítězí nad legitimním soubojem. Jedním z odkazů roku 1989 je, že emoce by neměla zvítězit nad cílem a společnou snahou posunout naši zemi kupředu.

Afektivní polarizace samozřejmě může vytvářet i pozitivní příběhy – to, když nějakého politika pokládáme za někoho, kdo je nositelem těch správných hodnot. Pomáhá nám to se ukotvit. Kdo ale sleduje veřejnou debatu pečlivě, ví, že negativismus se šíří snáz.

Sociální sítě polarizaci prohlubují, výsledky výzkumů ale nejsou jednoznačné

Když se odborníci zaměřují na dopady našeho brouzdání po sociálních sítích na ideologickou a afektivní polarizaci, docházejí k rozličným závěrům. To je v politologii i sociologii docela běžné – je potřeba transparentně říct, s jakými daty pracujete a na co přesně se zaměřujete. Klíčové je, co všechno se dá zobecnit a co všechno je závislé na tom, že jste experiment nebo jiný typ výzkumu provedli ve vámi vybraných podmínkách.

Někteří tak zkoumají třeba rozdíly mezi platformami a docházejí k tomu, že pestrost, kterou nám nabízí třeba Facebook, může za určitých okolností vést i k depolarizaci. Záleží ale na tom, jak moc se nám podaří prolomit právě ten náš oblíbený a pro nás pečlivě připravený algoritmus.

Řada studií ukazuje, že sociální sítě mohou přispívat k prohlubování ideologické i afektivní polarizace. Výsledky sice nejsou jednoznačné a závisí na konkrétní platformě, povaze zobrazovaného obsahu i společenském kontextu – ale ve své surové podobě to stejně není dobře.

Horem dolem je tu prozkoumaný hlavně vliv Muskovy sociální sítě X (dříve Twitteru) – a ta je ještě horší než ostatní. Proč? Protože limitovaný počet znaků – pokud uživatel patří k těm, kdo Muskovi neplatí za to, že na síť můžou přispívat – svádí k tomu být úderný a zkratkovitý.

Kdo je pořád přítomen na českém X, třebaže je i v našem regionu systematicky upřednostňován radikálně-pravicový nebo rozeštvávající obsah přesně v souladu s názorem majitele, ten je moc dobře srozuměn s tím, jakou mají kulturní války na této síti podobu.

Nicméně pro ty, kdo tohle štěstí nemají: české X je takové rozbouřené moře s různými zákoutími, kde kapitánský megafon na lodích třímají tu obhájci slabé role státu z řad Motoristů nebo ODS, tu levicoví aktivisté. Občas k nim na voru přijede někdo, kdo chce debatu racionalizovat. Protože bohužel málokdy uspěje, většinou ho to prostředí donutí odplout do jiných vod.

Jak z polarizace ven? Pomoci mohou média i prolomení algoritmů

Právě proto, že vliv sociálních sítí na polarizaci máme popsaný docela obšírně, bychom se měli ptát na to, jestli se dá ovlivnit.

Po celém světě, včetně Evropy, sílí hnutí za zákaz sociálních sítí pro děti. Hnacím motorem těchto snah je sice zejména snaha nepřijít o tradiční model vzdělávání, který zírání do mobilu ničí tím, že přispívá k tomu, že děti neudrží pozornost u toho, co je skutečně důležité, zároveň má ale za cíl uchránit už nejmladší před negativními jevy, které s sebou přítomnost na sociálních sítích nese. A to včetně příspěvku k polarizaci.

Jedna věc je ale změna v institucionalizovaných řádech škol, druhá osobní zodpovědnost rodičů. Tu už by stát hlídat neměl. A tak se ptáme dál: co to tlačení polarizace dopředu může aspoň trochu zmírnit? Jednu možnost jsme už zmínili. Je to prolomení algoritmu, to, že se nám zobrazí obsah i s jinými názory.

Je to nepohodlné, protože to jde přímo proti zájmům technologických gigantů. Ti se totiž bojí, že když se na sítích budeme častěji setkávat s tím, co se nám netrefuje do vkusu, odejdeme. Pozor – nemusí to být jen pozitivní obsah o tom, co se nám líbí, ale i napadání toho, s čím nesouhlasíme. A zároveň to není jednoznačná záruka. Za zkoušku ale stojí.

A tak je potřeba hledat i jiné cesty. Kotvu nabízejí tradiční média. Není pravda, že ta polarizovat nemůžou. Když jsem se octl na konferencích ve Spojených státech, se zaujetím jsem sledoval katastrofické zpravodajství FOX News. A to si skutečně s nenávistí šířenou na sociálních sítích vůbec v ničem nezadá, lhostejno k tomu, jestli se na obsahu podílejí nějací gatekeepeři, tedy editoři, ti, jejichž rukama obsah prochází, než se dostane k divákovi.

Zároveň však tradiční média – a v české společnosti se teď vede rozsáhlá debata o roli těch veřejnoprávních – můžou nabízet přesně ten obsah, který nás nutí přemýšlet. Který servíruje i názory politických odpůrců. Který po nás chce trochu nepohodlí. Přesně to potřebujeme. Nepohodlí. Myslet bolí a nemyslet je fajn. Ale jestli si chceme vytvářet vlastní názory a pak s nimi ve veřejné debatě pracovat, i na individuální úrovni bychom to měli činit kvalifikovaně.

Není to jednoduché. A často to jde přesně proti tomu, co od nás majitelé sociálních sítí očekávají. Ale diverzifikace a pestrost, to je ta cesta.

Začít diskuzi

Články z jiných titulů