Pískot ve Strážnici jako symbol vlády: Babiš se krčí v koutě a vše přehlušil Macinkův křik
Víkendový pískot na představitele Motoristů ve Strážnici a vládní nerespektování předběžného opatření, které vydal Ústavní soud v reakci na podnět prezidenta republiky. To jsou dva momenty, o kterých se v české politice v posledních dnech nejvíce mluvilo. Až děsivě připomínají cestu, po které se s návratem Roberta Fica k moci vydalo Slovensko.
Vzor v Orbánově Maďarsku nebo Ficově Slovensku. V kampani jsme tento útok od stran vládní koalice vedené Petrem Fialou směřovaný proti tehdejší populistické opozici slyšeli nesčetněkrát. Andrej Babiš a jeho spojenci všechny před volbami i po volbách ujišťovali o tom, že žádná autokratizace v naší zemi nehrozí a že to, aby se nově vznikající vláda inspirovala v opatřeních směřujících ke koncentraci moci, je jen lichá úvaha. Nové vládě stačilo půl roku na to, aby svými činy všechny přesvědčila o tom, že s voliči v tomto ohledu hrála neférovou hru.
Mediální obraz, který si Babišova koalice vytvořila v prvních měsících vládnutí, nebyl – aspoň tak to lze vidět při pohledu do zpětného zrcátka se současným malým odstupem – tak úplně jednoznačný. Rétorika totiž byla nezřídka smířlivá, minimálně u některých daná úlevou, že se po čtyřech letech pobytu v opozici ANO vrací k moci. Ostatně i Babišovi samotnému se podařilo přes léto a na podzim přesvědčit i vlažné příznivce o tom, že se do radikálních pozic neposunul.
Dokonce i ve sporu o nejmenování Filipa Turka se do větších konfliktů s Hradem pouštěli pouze koaliční Motoristé. Vedoucí představitelé SPD si užívali nově nabytých prebend a pokusili se zabezpečit aspoň část z těch, kdo byli Tomiu Okamurovi dlouhodobě loajální. Představitelé hnutí ANO se k Turkovi většinou moc nevyjadřovali, patrně především proto, že si uvědomovali tu ostudu, kterou by jim čestný prezident Motoristů ve vládě dřív nebo později udělal. Babiš odmítl podat kompetenční žalobu a sami Motoristé, rozpáleni prezidentovými kroky doběla, jeho postoj s poklidem – aspoň tím veřejně artikulovaným – akceptovali.
Všechno změnila kauza esemesek, které adresoval ministr zahraničí Petr Macinka poradci prezidenta Petru Kolářovi. Jejich zveřejnění naplno obnažilo vnitřní agresivitu, kterou v sobě někdejší mluvčí Václava Klause ve skutečnosti má. Předseda Motoristů se stále častěji uchyloval už i k veřejně prezentovaným radikálním až extrémním názorům. To vše vyvrcholilo momentem, kdy vydání předběžného opatření Ústavního soudu, které tato klíčová instituce liberální demokracie vydala, označil za ústavní puč.
Nejpozději v tom momentě se vládní pohádka o uklidňování společnosti, deradikalizaci a tišení vášní zcela rozpadla. Nikdo z vlády za celou dobu trvání sporu o obsazení delegace na nadcházejícím summitu NATO nedokázal vysvětlit, proč by se ho prezident republiky neměl účastnit. Naopak se esemeskou poprvé, ale i dalšími veřejnými vyjádřeními Petr Macinka udal sám. Jeho nenávist namířená vůči Hradu je jediným důvodem, proč jsme teď svědky nedůstojného divadla. To má nejenom rozměr domácí řežby, ale rovněž diplomatické ostudy v zahraničí.
Andrej Babiš je jako politik součástí již čtvrtého kabinetu. Na začátku své kariéry jako ministr financí měl časté spory s koaličními sociálními demokraty i lidovci, postupně začal politické scéně dominovat. Po posledních úspěšných volbách si vybral jízdu na tygru v podobě spojení s rasistickými, krajně pravicovými a nenávistnými politiky. A přestože chtěl působit státnicky, nabubřelost jeho koaličních partnerů spjatá s deklarovanou snahou zničit liberální demokracii ho zcela zatáhly do politického bahna, ze kterého se již nikdy nedostane ven.
Nebyli to sociální demokraté ani prezident Zeman, který v zákulisí často tlačil Babiše do kouta požadavky, které mu diktovali jeho hradní poradci, kdo Babiše donutili zastávat radikální pozice, ze kterých nelze ven. Povedlo se to až Petru Macinkovi. Který je sice podlým a vypočítavým člověkem vyškoleným Václavem Klausem, zároveň ale taky politickým ještěrem, který má talent pro politické řemeslo. Přestože nemohl všechny kroky předvídat, vmanévroval premiéra do situace, která se právě v těchto dnech proměňuje v největší krizi důvěry mezi nejvyššími ústavními činiteli, kterou jsme po roce 1989 zažili.
A není pravda, že by vztahy byly vždycky idylické. Jestli Macinka sliboval Hradu „extrémní kohabitaci“, bylo možné se ohlédnout za vztahy Miloše Zemana a Václava Havla. Ty u Ústavního soudu skončily taky, když se Strakově akademii nelíbilo, jakým způsobem prezident přistupuje k výběru guvernéra České národní banky. Za vzpomínku ale stály i diplomaticky řečeno nedobré vztahy mezi premiérem Topolánkem a prezidentem Klausem. I oni nakonec na jeden ze summitů NATO cestovali společně. A rány si Klaus vyměňoval i se sociálnědemokratickým premiérem Paroubkem nebo ministrem zahraničí Schwarzenbergem. Konflikt však nikdy nebyl tak a otevřený, jako je tomu nyní.
Politickému řemeslu se Macinka učil právě na Klausově Hradě. A je tak dost dobře možné, že bychom v jeho současném chování měli hledat i otisky minulosti, které v jeho politické paměti zůstaly. Ministr zahraničí však v žádném ohledu nedosahuje osobního charismatu, politické moci ani úrovně Václava Klause. Když bychom se i dnes zeptali pamětníků, jak na ně – byť často silně euroskeptický – Klaus působil v době výkonu svého prezidentského mandátu, od spousty z nich bychom slyšeli, že „alespoň reprezentoval“ nebo „to zvládal s grácií“. Macinka má oproti Klausovi tu nevýhodu, že se nechává emocemi zcela ovládat a všechny bitvy si musí bojovat sám, třebaže se mu do nich povedlo zatáhnout i ostatní.
To, že si Macinka libuje v konfliktech, však samo o sobě není to nejhorší. Největším problémem je, že svými výroky útočí na samotnou podstatu porevoluční demokracie. Kvůli jeho osobnímu sporu, který vede s prezidentem, tak dnes vláda okatě nerespektuje předběžné opatření, které na základě podnětu prezidenta republiky vydal ve věci summitu NATO v Ankaře Ústavní soud. Premiér, který se bil v prsa, že vyřeší válku na Ukrajině mírovým jednáním, se mezitím krčí v koutě a odmítá se s prezidentem sejít. Bohužel tím vláda jako celek – nejen ministr zahraničí a nejen premiér – dokazuje bezprecedentní zbabělost a bezskrupulózně útočí na demokratické instituce. Ty ostatně populističtí politici nenávidí po celém světě. Uvidíme, jestli se dočkáme protestní rezignace některého z ministrů. Zatím tomu nic nenasvědčuje. Zatím všichni mlčky souhlasí…
Naše zraky přitom budou kvůli snaze demontovat liberální demokracii po slovenském vzoru směřovat do Brna stále častěji. Ve středu sněmovna na návrh SPD odhlasovala zúžení prezidentových pravomocí v oblasti jmenování čela stálého zastoupení při mezinárodních organizacích. Dozajista se povede spor o to, jestli takové hlasování není přímo protiústavní. Ústava totiž prezidentu republiky zaručuje jmenovat šéfy diplomatických zastoupení. Ústavním soudcům na stole rovněž s největší pravděpodobností přistanou i změny legislativy týkající se veřejnoprávních médií.
V celém kontextu počínajícího vládního konfliktu nejen s Ústavním soudem, ale s porevoluční demokracií samotnou se víkendové pískání na ministry kultury a zahraničí jeví jako malichernost. Jedná se spíš o symbol, důkaz o tom, že i vesměs konzervativní návštěvníci folklorního festivalu mají plné zuby těch, kdo se rozhodli unést stát. Pro absenci faktického dopadu na fungování celého politického systému je tak paradoxní, že právě tohle vyvolalo vlnu nevole mezi některými ministry. Podle informací Seznam Zpráv si měl ministr zahraničí vyslechnout na pondělním jednání vlády výtky i od samotného premiéra. Nedůvěra v nezávislé instituce mu nevadí, cokoliv, co by mohlo mít dopad na performancemi zmítanou komunikaci vlády nebo nedej bože na volební výsledek, ale znamená okamžitý oheň na střeše.
Andrej Babiš se do této situace dostal sám. V uplynulých měsících se různily názory na to, jakou skutečnou pozici zastává. Ve sporu Macinky s Hradem se omezoval – jako vždycky při trochu krizových situacích – na nicneříkající fráze, které křičely do světa, že je ve skutečnosti slabým a do kouta zahnaným premiérem. Dnes se ale obrázek vyjasňuje. Premiér se nechává zcela ovládat partikulárními zájmy svých radikálních spojenců minimálně tam, kde to závažně nezasahuje do jeho osobních zájmů. Je to hrubá chyba a v budoucnu se mu ještě nejednou vymstí.
