Martin Bartkovský: Nebojme se pochválit Andreje Babiše, i když mu ve vládě sedí to nejhorší z politiky
V tomto editorialu udělám něco, co zas tak často nedělám. Pochválím tu premiéra. A to za jednu jedinou věc. Andrej Babiš ihned respektoval předběžné opatření Ústavního soudu, jež Petra Pavla poslalo do Ankary. I když se u toho podivil nad rychlostí rozhodnutí a jistě vyplodí spoustu další slovní mlhy, která tohle jeho vyjádření zastře. Když tyto řádky kvůli zkrácené uzávěrce tištěného Reflexu píši téměř týden před jejich zveřejněním, uvědomuji si rizikovost situace. Budu ale doufat, že předseda vlády neudělá do té doby něco tak skandálního, že bych chtěl vzít svá slova zpět a to hlavní, tedy respekt k rozhodnutí soudu, zůstane.
Působení české fotbalové reprezentace na MS ve fotbale skončilo už minulý týden hodně neslavně. Z národa fotbalových trenérů se tak obratem mohl stát národ ústavních právníků či vykladatelů ústavního pořádku. Na tom by nebylo nic špatného. Je to náš národní rys a každý správný Čech umí poradit komukoli s čímkoli za všech okolností. Problém je, když se do neodborné debaty zapojují politici, například poslanci. A své bláboly a výhrůžky myslí smrtelně vážně. Pak končí veškerá legrace, protože tady si zahráváme se samými základy právního státu.
Prvním byl předseda sněmovny a šéf SPD Tomio Okamura, který tvrdí, že Ústavní soud je vazalem prezidenta. Pak přispěchali další politici hnutí ANO s rozličnými výroky o překotném rozhodnutí či podivně rychlém řízení. Ve světle toho, co byli zástupci ANO schopni vyplodit, se opravdu sluší a patří premiéru Babišovi poděkovat. I za něco tak samozřejmého, jako je dodržování elementárních principů právního státu. Kdo naprosto zvlčel, byl jednak Miloš Zeman, jenž nařkl Ústavní soud z podjatosti. I když sám kdysi jmenoval ústavním soudcem Pavla Šámala, dnes zpravodaje kompetenční žaloby. A pak se ze řetězu úplně utrhli Motoristé.
Jak jsem již mnohokrát psal, chápu, že hlavní náplní nejmenší vládní strany je frackovat a trollit. Nic jiného nemají a na nic jiného nestačí. Zpochybňovat Ústavní soud je ale za jakoukoli myslitelnou hranou. Nejen že to ničí právní stát a uspořádání celé naší společnosti, ale jejich naprosto ignorantské výroky poškozují Česko v zahraničí. Jejich uraženost, arogance a aktivismus poškozují české národní zájmy. Když totiž vládní zmocněnec Turek haleká, že by měl být Ústavní soud zrušen, a ministr Macinka k tomu naštvaně dodává, že se tu „soudruh prezident“ pokouší o ústavní puč a násilnou změnu režimu, mohou na to naši zahraniční partneři reagovat velmi ostře. A to ani nekomentuju armádu jimi dosazených úředníků (dříve motoinfluencerů), kteří porušují apolitičnost státního aparátu a hrubě urážejí prezidenta.
Ve vládě Andreje Babiše opravdu sedí to nejhorší, co česká politika ve své novodobé demokratické historii dokázala vyprodukovat. Hlavní zodpovědnost má slabý premiér, jenž vládne jen díky rozhodnutí Ústavního soudu. Chápu, že má současná koalice jepičí paměť. Je to ale necelý rok, přesněji 25. září, kdy Ústavní soud rozhodl o tom, že nesourodý slepenec SPD a dalších národoveckých stran není „nepřiznaná koalice“, a nevztahuje se tak na ni přísnější limit pro vstup do Poslanecké sněmovny. I tehdy stačila Ústavnímu soudu rekordně krátká lhůta – devět dní, kdy tentýž předseda Josef Baxa uvedl, že „vyjasnění pravidel před probíhající soutěží je mnohem lepší než několik měsíců debatovat a učinit rozhodnutí s vědomím volebního výsledku a zpochybňování voleb“. Je zvláštní, že jsem tehdy neslyšel na jeho adresu urážky ze stáje ANO, AUTO a SPD tak, jako je musím číst teď.
V nedospělosti možná Motoristé mezi politiky vedou, v nevyzrálé kritice našich státních institucí si ale celá vládní koalice nemá co vyčítat. Česko zase jednou jako stát obstálo před sebou samým. Ukázalo, že Ústavní soud je tu hlavně kvůli zachování ústavního pořádku budoucím generacím, ne pro aktuální politiky, kterým se to zrovna hodí. Proto si trochu važme toho, že Andrej Babiš stále přes tuhle hranici odmítá za Macinkou, Turkem a spol. přelézt. Nechci ani domýšlet, co by se stalo, kdyby premiér rozhodnutí Ústavního soudu ignoroval. To bychom pak byli nejen mentálně, ale i fyzicky v orientální despocii, kde se takové jednání řeší skutečným pučem. A ne půlroční snahou se dohodnout a regulérními demokratickými nástroji.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu.
