Plameňáková revoluce: Ivanka Trump rozdmýchala protesty, které se obrací i proti albánské vládě
Albánii zasáhla v posledních týdnech nečekaně silná protestní vlna. Především mladí lidé tu demonstrují proti záměru společnosti napojené na Jareda Kushnera, zetě amerického prezidenta Donalda Trumpa, vybudovat v zemi hned několik luxusních resortů v chráněných oblastech. Z prvních reakcí je jasné, že síla reakce šokovala i místní politiky. Série akcí totiž postupně přerůstá v hlasitý odpor proti tomu, jakou cestu za poslední desetiletí země ušla. Na náměstích taky stále častěji zaznívají hesla proti stávajícímu premiérovi.
Příčina protestů vypadá na první pohled jako scénář jedné z epizod seriálu Simpsonovi. Na počátku totiž stála snaha Jareda Kushnera a Ivanky Trump, nejbližších příbuzných amerického prezidenta, vybudovat několik soukromých resortů napříč Albánií. Projekty byly sice potichu odstartovány už před několika lety, ten pravý rozruch přišel ale až ve chvíli, kdy se jimi Ivanka pochlubila v podcastu Davida Senry, zaměřujícího se na seberozvoj. V epizodě pojmenované „Budování autentického života“ řekla, že se svým manželem plánuje „realitní projekt na krásném ostrově Sazan uprostřed Středozemního moře, který má rozlohu 1400 hektarů“ a další stavby v albánské oblasti Vlore. Reakce – a to zdaleka nejen ekologických organizací – na sebe nenechala dlouho čekat.
Jako první se ozvali místní. Ti, koho média oslovila, si všimli neobvykle rozsáhlé stavební aktivity na ostrově, aniž by se dozvěděli, kdo ji provádí nebo za jakým účelem. Postupně vyplulo na povrch, že plán existuje už minimálně od roku 2024 a že nyní se dostává do „horké fáze“. Místní politici sice trvají na tom, že se stále jedná „jen“ o průzkum terénu a zkoumání dopadů, které bude výstavba hotelů a luxusních rezidencí na okolní krajinu mít, zároveň se ale netváří, že by naplnění snů Trumpových nejbližších mělo ještě něco sílu zabránit. Obyvatelé Sazanu se navíc rozčilují, že Trumpova dcera v podcastu mluvila tak, jako by jí místo i okolní krajina už dávno patřily. Jako by to byl jen další z megalomanských nápadů, kterých Trumpovi vymysleli už desítky. A myslí při tom samozřejmě jen na sebe a své pohodlí.
Jenže v tomto případě se za stavbami skrývá poškození zájmů nejen místních obyvatel, ale i specifického rázu krajiny. Říční delta ve Vlore – podle francouzského deníku Le Monde dokonce poslední svého druhu v Evropě, někdy nazývaná „evropské Maledivy“ – je domovinou pro vzácné druhy želv, ptáků i rostlin. A panuje tak logická obava, že projekt počítající s komplexem pro až deset tisíc lidí by zdejší nedotčenou přírodu nenávratně zničil.
Místní se tedy na samém počátku spojili s ekologickými organizacemi, které již mají s bojem proti developerským projektům své zkušenosti. Ostatně není to tak dávno, co museli s politickou reprezentací bojovat i o to, aby zdejší panenská krajina vůbec ochranný status od státu získala. Kushner se navíc může pyšnit titulem „strategického investora“ – takového, se kterým místní úřady jednají pouze v rukavičkách. Všechna přání jsou předem splněna, jeho nositelé samozřejmě můžou počítat s rychlejším vyřizováním stavebního povolení i jiných potřebných náležitostí, protože je jejich aktivita naplněním národního zájmu. Nástrojem protestní mobilizace se ale stala právě jména nejbližších Trumpových příbuzných, nedávné parlamentní volby i potřeba se vymezit proti politickému systému, který v této postkomunistické zemi stále zvýhodňuje oligarchy, zatímco ostatní trpí pod značkou jedné z nejchudších zemí evropského kontinentu.
Albánie je i víc než 35 let po pádu komunismu zemí, kterou nelze hodnotit jako plně demokratickou. Organizace Freedom House, která kvalitu demokracií po celém světě mapuje, ve svých zprávách z posledních let poukazuje především na obrovskou míru korupce a silnou polarizaci na úrovni politické reprezentace, která jde ruku v ruce se spíše balkánskou než civilizovaně evropskou politickou kulturou. V zemi navíc za dobu jejího demokratického vývoje ani příliš neprobíhá alternace u moci. Stávající premiér Edi Ráma je ve funkci nepřetržitě už od roku 2013, a znovu se mu povedlo vyhrát i loňské parlamentní volby. Podobně jako Viktor Orbán v Maďarsku nechal vybudovat robustní systém státní patronáže, v rámci které z mocenského uspořádání země čerpají především oligarchové a na ně napojené společnosti, kteří mají z vládnutí stávajícího establishmentu materiální, a posléze i statusový prospěch.
A právě to, jak země funguje, se stalo jedním z důležitých aspektů toho, jak moc protesty nabobtnaly. Podobně jako se rozbuškou pro arabské jaro, které před více než desetiletím smetlo vlády v Africe a na Blízkém východě, stal tuniský zelinář, který se upálil na protest proti šikaně ze strany státních úřadů, zdá se i projekt resortu na albánském pobřeží jako pomyslný první výstřel z Aurory. Jeden nápad Jareda Kushnera a Ivanky Trump přerostl v „plameňákovou revoluci“, pojmenovanou po zvířeti, které vlivem zničení místní krajiny také může přijít o své přirozené prostředí.
Ideologicky heterogenní iniciativa, která zahrnuje ekologické aktivisty, socialisty, ale i liberály, konzervativce a pravicově smýšlející protestující, čerpá výhodu právě ze své nezávislosti. Vedle Rámy má totiž máslo na hlavě i lídr opozice Sali Beriša, který byl prezidentem v letech 1992-1997 a premiérem následně v období 2005-2013. I on je dnes pokládán za jednoho ze strůjců nešťastné albánské demokratické transformace. Klientelismus, vysoká míra nezaměstnanosti, politický vliv na tisk i zřeknutí se naděje na lepší ekonomické vyhlídky, to jsou fenomény spojené i s jeho vládnutím. Bylo by tak chybou „plameňákovou revoluci“ vidět jako čistě protivládní mobilizaci. Vítr do plachet totiž čerpá z dlouhotrvající nespokojenosti a frustrace velké části albánské společnosti, historicky rozdělené nejen politicky, ale do značné míry i na náboženském základě.
Organizátoři protestů odmítli přímou podporu opozičních politiků, kteří se na jejím úspěchu chtěli přiživit. Mezi sebe pustili jen zástupce nových stran, které v posledních letech vznikly transformací z protestních hnutí – levicové strany Spolu, pravicové Strany příležitostí a centristického hnutí #Iniciativa. Každé z nich se povedlo v posledních národních volbách probojovat do parlamentu s jedním mandátem. Všechny tyto strany kandidovaly s protikorupčním programem, kritizovaly stávající establishment i jeho podíl na tom, že z Albánie stále odcházejí mladí lidé, protože ji vnímají jako zemi bez budoucnosti.
„Plameňáková revoluce“ zažehla naději. Spojila totiž město i venkov, teritoriální entity jdoucí v mnoha politických otázkách proti sobě. V centru pozornosti se totiž octly problémy lokální, ekologické, které v městských oblastech z podstaty nejsou tolik relevantní. Umožnila zakopat příkopy hlubokých rozdílů uvnitř albánské opozice, která prochází generační obměnou a už odmítá, aby ji reprezentoval dlouholetý politik, který je v očích těch nejmladších součástí problému, a navíc je v politickém programu v lecčems se stávajícím premiérem zaměnitelný. Právě úspěch malých stran znamenal v loňském roce aspoň malou naději na velmi pozvolný obrat k lepšímu.
I protestů se teď z valné většiny účastní především ti, kdo už si komunismus ani divokou privatizaci devadesátých let nepamatují. Každý den před očima ale vidí důsledky balkánského propojení politiky a byznysu i skandály, které se nevyhnuly ani jedné z velkých stran dominujících albánské politice. Případ „plameňákové revoluce“ však v tom, jak zatím probíhá, není zcela ojedinělý, byť by se to pro specifičnost původní rozbušky mohlo na první pohled zdát. Výzkumníci Erica Chenoweth a Matthew Cebul se v letošním prvním vydání prestižního odborného časopisu Journal of Democracy pokusili fenomén „protestů generace Z“ analyticky uchopit.
Uvádějí, že od 90. let je nejmladší generace klíčovým hybatelem protestní mobilizace. To není příliš překvapivé ani při letmém pohledu do evropské historie. Někdo to může redukovat na pověstný automatický radikalismus mládí, které chce měnit svět. V posledních letech protestní aktivity mladých měly svůj ústřední bod především v kritice demokracie. Odmítání její stávající podoby ale nemusí vycházet jen z toho, že někdo vyznává neonacistické myšlenky a fandí extrémní pravici, a volí tak AfD v Německu, SPD v Česku nebo Národní sdružení ve Francii, aby jí tak pomohl ukončit. Nemusí to ani znamenat nepochybný nárůst levicového extrémismu. Pod takovou kritiku demokracie se schová i nespokojenost s tím, že nefunguje tak, jak by měla, že umožňuje oligarchům skupovat stále další a další pozemky, a ničit tak krajinu. Pokud se v takové demokracii mladí necítí reprezentovaní a poslouchaní, vyjdou do ulic.
Pro současnou vlnu protestů generace Z jsou podle Chenoweth a Cebula charakteristické ekonomické motivy spojené s vysokou nezaměstnaností a korupcí, která má negativní dopad na lidské životy. Třeba v Srbsku, kde studentské protesty stále ještě pokračují, a mají tak potenciál inspirovat i hnutí v dalších blízkých zemích, bouře vypukly po zřícení střechy hlavního nádraží v Novém Sadu v roce 2024. Tragédie se totiž stala symbolem přihrávání veřejných zakázek spřáteleným finančním skupinám. Infrastruktura se postaví za levný peníz, nefunguje, a zbytek peněz skončí v kapsách těch, kdo zakázku vyhráli. Stejně tak vloni vyburcovala mladé v Nepálu k protestní aktivitě – právě případ této země se stal jedním z ikonických pro označení „protesty generace Z“ – zdánlivě nenápadná kauza, kdy se děti bohatých rodičů chlubily na sociálních sítích svým luxusním majetkem, zatímco zbytek země trpěl. Právě automatická přítomnost na těchto platformách a možnost ihned vidět, jak může vypadat svět v zemích, které nejsou skrz naskrz rozkradené, dodává mladým vizuální doklad pro vlastní srovnání. Můžou pak sami posoudit, jak se v konfrontaci s právě viděnými obrázky sami cítí.
Text pro Journal of Democracy dochází k závěru, že protestní hnutí mladých můžou být vlastně úspěšná i neúspěšná zároveň. Jejich úspěch tkví bezesporu v tom, že generace Z umí pro mobilizaci využívat velmi kreativních nástrojů – nejenom rychlé propagace na sociálních sítích, ale i nápaditých symbolů, které v Albánii tvoří například právě plameňáci nebo bílé růže, jejichž rozdáváním chtěli protestující přesvědčit své odpůrce, ať se k nim přidají. Zároveň tam, kde již k nějakým protestům došlo, jsou mladí spíše zvyklí se angažovat a pomáhat při budování občanské společnosti. V Albánii se dříve již protestovalo i proti jiným projektům podobného typu. Ostatně strana #Iniciativa se prosadila v momentě, kdy byl odhalen gigantický korupční skandál Rámovy vlády. Ta tiše tolerovala prolamování ekologických limitů při udělování státních zakázek spřáteleným společnostem v projektu budování spaloven po celé zemi.
Právě odtažitost od klasické parlamentní politiky je však také největším potenciálním limitem. Decentralizovaná hnutí se slabými vazbami na politické strany mají jen malou šanci na to, že dosáhnou vládních ústupků nebo zablokování autokratizačních reforem, protože nemají žádné politické páky, které by politici dlouho a pevně usazeni ve svých křeslech brali vážně. Reálných výsledků tak dosáhnou často jen tam, kde dokážou získat podíl na moci. Albánskou nadějí je v tomto kontextu již zmíněné prolomení skleněného stropu v podobě – dnes málo početné – reprezentace v parlamentu.
Vládní moc v Albánii síla protestů šokovala. Premiér Ráma ihned začal panikařit. Proto on i ostatní vládní politici v prvních dnech nedokázali reagovat ničím jiným, než že obvinili ty, kdo demonstrují proti stavbě luxusního resortu, z antisemitismu. U Kushnera totiž premiér zdůrazňoval jeho židovský původ, a protesty, kde to po určitou dobu vypadalo na dominanci spíše jejich levicového proudu, záměrně zveličoval protiizraelské naladění části levice. Dokonce se premiér pokoušel svést na vlně geopolitického střetu Spojených států s Íránem, když uvedl, že masivní aktivita protestních hnutí na sociálních sítích je jedním z projevů hybridní války, kterou proti Západu vede Írán. Tato strategie byla od začátku odsouzena k neúspěchu, žádná lepší ale prozatím nepřišla. Ve svých posledních prohlášeních Ráma označil protestující za „idioty“ a vytvořil paralelu mezi nimi a nacisty, když se pokoušel národu tvrdit, že nacisté taky bránili výstavbě soukromých projektů. On i ostatní vládní politici se snaží také dokola poukazovat na to, kolik resorty ve skutečnosti přinesou nových pracovních míst a jak pomůžou turistickému ruchu, který je pro chudou zemi už tak velmi důležitý. Ani albánská vláda ale není tak málo prozřetelná, aby si uvědomovala, že násilně zasáhnout proti protestujícím jen zvýší pravděpodobnost jejího potenciálního pádu. Oficiální bezpečnostní složky se tak chovají uvážlivě, zatímco násilné střety jsou zaznamenány s příslušníky soukromých bezpečnostních agentur. Ve vzduchu zůstává viset otázka, kdo a proč si je najímá.
Osobní propojení s Trumpovou rodinou je na celé záležitosti také značně pikantní. Premiér si totiž zároveň nechce rozházet své dobré vztahy se Spojenými státy. Možnost v zemi investovat a budovat má být ostatně jedním z jejich projevů. Albánie po celou svou postkomunistickou historii platí za velmi proamerickou zemi. Právě proto, že ideály 90. let nedošly hned ke svému naplnění, se staly USA tím ideálem, ke kterému by se mělo směřovat. Opětovný nástup Donalda Trumpa do funkce ale tento pocit velké části albánské společnosti, podobně jako jinde v Evropě, změnil. A největší množství odpůrců excentrického prezidenta se samozřejmě rekrutuje právě z generace Z.
A ani Evropské unii nebrání Rámovy autoritářské tendence v tom, aby jeho politiku v posledních letech podporovala. Několikanásobný premiér na začátku června zopakoval, že „pro zemi neexistuje žádná alternativa k přístupovému procesu“, a dokonce uvedl, že „fanaticky důvěřuje projektu Evropské unie“. Není divu, pro malou a stále hospodářsky zaostalou zemi by byl případný vstup do společenství úžasnou příležitostí, která by mohla nakopnout i místní hospodářství. Evropská komise v reakci na protesty předsedovi vlády pouze vzkázala, že neimplementování klíčové legislativy v oblasti ochrany krajiny se s evropskými hodnotami a současným právem sedmadvacítky příliš neslučuje.
Je tedy otázkou, jak dlouho „plameňáková revoluce“ vydrží a jakých výsledků dosáhne. Očekávání nejsou příliš velká. Albánskou politiku, už dlouho ovládanou kartelem velkých stran, ale dokázala mohutně provětrat. Je navíc jedním z dalších případů toho, kdy už nejmladší generace nechce dál přihlížet poškozování zájmů svojí země. Díky nástrojům, které má v rukou, tato mobilizace není zdaleka poslední.
