Nedůstojné platy v Česku: Dva milióny lidí dřou za almužnu a nedosáhnou ani na obstojné živobytí
Tato cifra nepochybně mnoha lidem zabrnká na nervy. Neformální expertní skupina zvaná Platforma pro minimální důstojnou mzdu totiž před pár dny spočítala, že „minimální důstojná mzda“ v Česku za práci na plný úvazek v úrovni, aby pokryla náklady dospělého člověka s dítětem, by měla činit alespoň 48 336 korun hrubého měsíčně.
Vypočtená hodnota se příliš neliší od průměrné mzdy za celý loňský rok, jejíž výši před pár týdny zveřejnil Český statistický úřad. Stejně jako v jejím případě, tak nyní i u minimální důstojné mzdy pohled na výplatnice rozdělí našince na dvě nesouměrné části. Tu větší a zároveň méně šťastnou (protože vydělávající méně, než je vypočítaný průměr) tvoří dvě třetiny z nich. V absolutním vyjádření jde zhruba o dva a půl miliónu osob.
Nedoháníme sousedy
Co by mělo vyvolat nelibost, je skutečnost, že se Češi jako celek ve svých výdělcích neposouvají, tedy že nedohánějí své západní sousedy. Stále platí, že Rakušané a Němci berou v průměru dvaapůlkrát více než Češi. A to za tři roky oslavíme čtyřicet let od sametové revoluce!
V naší novodobé historii najdeme řadu optimistických prognóz o zářné budoucnosti naší země. Již krátce po listopadu 1989 tvrdil tehdejší populární ekonom a místopředseda vlády Valtr Komárek, že západoněmecká marka bude brzy za tři koruny a že doženeme Rakousko za deset let. Nepodařilo se. V roce 2006 pak současný guvernér České národní banky (tehdy ekonom Raiffeisenbank) Aleš Michl spočítal, že Česko dožene Rakousko v roce 2038 a v tu dobu bude průměrný plat v obou zemích 128 tisíc korun. Zatímco v Rakousku je dosažení takové výše možné a docela i realistické, u nás nikoliv. O dohnání úrovně platů jako v Německu do čtyř let hovořil v roce 2024 i tehdejší premiér Petr Fiala. Jeho prohlášení bylo tehdy spíš vnímáno jen jako mobilizační politický apel kvůli nízkým preferencím vládních stran.
Receptů jsou stohy
Přesto je namístě se ptát, proč úroveň výdělků v naší zemi není vyšší a proč tu jsou stále stovky tisíc lidí, kteří ze svých výplat tak tak poplatí složenky, neušetří ani korunu a o nějakých mimořádných výdajích, či dokonce dovolených u moře si mohou nechat zdát. Zjevně jde o situaci, s níž si v novodobé historii naší země nebyl schopen poradit nikdo. A bylo úplně jedno, jestli byl předseda vlády z ODS, či ČSSD. Ostatně ani Andrej Babiš žádný zázračný recept nepřinesl a spíš než na systémové změny v ekonomice se soustředí na uplácení vybraných skupin voličů.
Zajímavá a do značné míry příznačná je skutečnost, že recepty a teoretické nápady na změnu, a tedy zlepšení tady jsou. Za poslední dvě dekády byly napsány stohy studií, byly ustaveny četné odborné týmy, které přinesly mnohá konkrétní doporučení. Asi všichni jsme o nich alespoň jednou slyšeli. Máme investovat do vzdělání, vědy a výzkumu, soustředit se na výrobu s vyšší přidanou hodnotou, tlumit a opouštět málo rentabilní, ale naopak energeticky velice náročné výrobní obory, podporovat inovace a start-upy, zpružnit pracovní trh a tak dále. Hezky se to poslouchalo, ale skutek většinou utek’. Pochopitelně, čest řadě výjimek.
Spořit si i na penzi
Ekonomové pak mohou dokola opakovat, že rychlejší růst mezd je možný pouze v případě, když se podstatně zvětší pomyslný koláč, který zpodobňuje příjem a tržby firem. Pokud firmy nezvýší své tržby a svoji přidanou hodnotu, těžko mohou svým lidem více přidat.
Růst důstojné i průměrné mzdy pro současné generace je důležitý i z jiného důvodu. Z těchto mezd si současní zaměstnanci musí ze značné části uspořit i na své budoucí penze. Stát jim totiž už rozhodně nezaručí úroveň, jíž se těší současní důchodci. Tuhle chmurnou realitu stále mnoho lidí i politiků nebere dostatečně vážně. Než varovat lidi, že po nedůstojně placeném zaměstnání je čeká i nedůstojný život v penzi, je lepší se tvářit, že se nic neděje, a problém hrnout před sebou. A nejlépe ho nechat k řešení těm, kdo přijdou v budoucnu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
