Vít Vlnas: O Achilleově štítu a samozřejmosti války. Jak jsme podlehli dojmu, že válka už tu nemůže být
Je to příběh, který si snad ještě většina alespoň trochu vzdělaných lidí pamatuje ze školních let. Odehrává se sice v době bronzové, avšak vzhledem k tomu, že lidské uvažování se od těch časů nijak zvlášť nezměnilo, zůstává aktuální i dnes.
Superhrdina Achilleus se urazil, odmítl bojovat proti Trójanům, povaloval se ve stanu a pobaveně sledoval, jak protivník stíhá Řeky jednou nevýhrou za druhou. Když už to s Achajci vypadalo kriticky, souhlasil Achilleus alespoň s tím, aby ho v boji zastoupil jeho přítel Patroklos, kterému za účelem oklamání nepřítele zapůjčil vlastní luxusní zbroj. Psychologická zbraň zafungovala zprvu skvěle. Patroklos si nevedl na bitevním poli vůbec špatně a Trójany zachvátil strach v domnění, že proti nim stojí nepřemožitelný Achilleus. Pak zasáhla boží moc, která se v průběhu celé trojské války projevovala jako nečestná a nesportovní. Bůh Apollón srazil Patroklovi z hlavy přilbu, zlomil mu kopí a uvolnil pancíř. Vrazit za těchto okolností oslabenému bojovníkovi oštěp do slabin bylo pro trojského vojevůdce Hektóra hračkou. Nad mrtvým Patroklem se odehrála zuřivá bitva (rvali se tam jak oheň, napsal Homér), v níž nakonec Řekové vybojovali hrdinovo tělo. Achilleova nádherná zbroj připadla Hektórovi.
Achilleus rázem vzplál touhou pomstít přítelovu smrt. Nemohl se však pustit do boje nahý; ztracená zbroj navíc byla cennou rodinnou památkou, protože válečníkův otec Péleus ji dostal od olympských bohů jako svatební dar. Mořská bohyně Thetis, Achilleova matka, se urychleně
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
