Konkurs Sberbank dlouho probíhal neobvykle hladce a rychle. Insolvenční správkyně Jiřina Lužová prodala úspěšně většinu majetku a má na účtu více než šedesát miliard korun, což podle jejích propočtů umožňuje plně uspokojit většinu věřitelů zcela a zbytek z 95 procent. S ohledem na průběh bankrotů v Česku je to mimořádné a všichni se těšili na dobrý konec.
Jenže jen do okamžiku, kdy správkyně navrhla částečný rozvrh, který by rozdělil zhruba 57 miliard mezi všechny věřitele tak, že by každý dostal 95 procent z částky, která mu ve Sberbank uvízla. Městský soud to schválil a v polovině prosince se mělo začít vyplácet. Ale nezačalo, protože se proti rozhodnutí městského soudu odvolala společnost LitFin, která drží pohledávky v hodnotě zhruba 27 milionů korun. Vyplácení muselo být odloženo na neurčito, až do doby, kdy rozhodne odvolací Vrchní soud v Praze.
Byl to pro všechny trochu šok. Na počátku insolvence Sberbank sice probíhaly v zákulisí boje různých finančních skupin o vliv ve věřitelském výboru a spekulovalo se o možných machinacích při prodeji hodnotného majetku banky, tomu se ale nakonec podařilo zabránit. Nic nestálo v cestě dokončit likvidaci ruské banky bez velkých ztrát.
Až se objevila u nás prakticky neznámá společnost LitFin se svým odvoláním, které vyvolalo poprask, na jehož základě se do konkursního řízení přihlásilo i Městské státní zastupitelství v Praze. Zákon dnes státním zástupcům umožňuje, aby se v případě, kdy to podle jejich názoru situace vyžaduje, stávali účastníky insolvenčního řízení, a tudíž měli okamžitý přístup k veškeré dokumentaci a informacím o průběhu řízení a mohli k tomu i vznášet dotazy.
LitFin přitom nic nezákonného neučinil. Jen využil své právo na odvolání. Nicméně je nezpochybnitelnou skutečností, že ohrožuje zájmy ostatních věřitelů, kteří se chtějí dostat ke svým penězům co nejdříve. Od okamžiku vyhlášení insolvence jim totiž na jejich vkladech nenabíhají žádné úroky a v době vysoké inflace jim jejich pohledávky rychle znehodnocují. Navíc peníze často potřebují třeba k podnikání nebo splacení nějakých jiných závazků a každý den prodlení jim působí potíže. Třeba i existenční.
LitFin, který podniká podle svých prohlášení ve financování soudních sporů po celém světě, přitom tvrdí, že jedná právě v zájmu většiny věřitelů. Podle slov Maroše Kravce, šéfa této společnosti, z rozhovoru pro E15 se jen dožadují dodržení zákona. Podle jeho názoru bylo rozhodnutí Lužové posvěcené městským soudem nezákonné, protože nejprve měli být vyplaceni věřitelé v první a druhé skupině ze sta procent a teprve ze zbytku věřitelé ve třetí skupině. A ne dávat všem 95 procent hned a zbytek až později. Oni vlastně chrání věřitele, kteří by peníze v případě rychlého vyplacení nakonec museli vracet, protože by údajně nezákonnou výplatu určitě někdo žaloval.
V konkurzu se věřitelé dělí na skupiny. V první jsou trochu zjednodušeně především zaměstnanci a garanční fond, který vyplácel pojištěné vklady, v druhé fyzické osoby a malé a střední firmy a ve třetí velké právnické osoby včetně obcí a krajů, které v našem případě měly ve Sberbank opravdu hodně peněz. Je to skutečně tak, že první skupina má přednost před druhou a ta před třetí. Jenže v tomto případě nejde o konečný rozvrh, jak se rozdělení výtěžku konkurzu říká, ale o částečný rozvrh, v němž může insolvenční správce vyplácet věřitele před skončením řízení, pokud na to má peníze. A Lužová má dost peněz na stoprocentní uspokojení věřitelů v první a druhé skupině. Jen oddělit od druhé skupiny třetí je velmi zdlouhavé, protože klíčový je rozdíl mezi malým podnikem, který je v druhé, a velkým ze třetí. Zákonná definice není příliš jasná a jednoduchá a je nutné to s každým dotčeným probrat, což podle správkyně potrvá nejméně rok, a proto v souladu se zákonem rozhodla tak, jak rozhodla, a soud to posvětil.
LitFin jistě není Vinnetou bojující nezištně s nespravedlností. Jeho pohledávky jsou nakoupeny od původních věřitelů za zlomek nominální hodnoty. Podle vlastních dřívějších nabídek na trhu kupoval nejprve za dvacet a pak později, kdy bylo jasné, že výtěžek bude větší a bude mnohem dříve než za dlouhé roky, za sedmdesát až osmdesát procent. Dnes podle Maroše Kravce už prý nenakupují a zcela liché je prý tak obviňování z toho, že chtějí zdržovat, aby mohli skupovat levně pohledávky od těch, kdo jsou už ve vážné tísni. To samozřejmě neznamená, že nenakupuje někdo jiný, kterému se zdržování a znejišťování věřitelů dost hodí do krámu. Ale za postupem společnosti může být i jiný, veřejnosti dosud skrytý motiv. Věřit, že finančním právníkům nejde vždy v první řadě o peníze, je dost těžké. Ale zákon neporušují, byť je insolvenční správkyně viní z jeho zneužívání, což je ovšem velmi obtížně klasifikovatelné. Na místě Maroše Kravce bych se o svou karmu asi trochu bál.
Teď už záleží jen na Vrchním soudu, jak dlouho nechá věřitele v nejistotě a bez peněz. Obvykle se odvolání v insolvenčních záležitostech táhnou klidně půl roku i déle. V tomto prazvláštním případě, kdy každé prodlení znamená finanční ztráty tisíců lidí a firem, by ale mohl trochu zrychlit.
