Zhruba před 10 lety byl hlavní senzací ve Velké Británii postoj tehdejšího předsedy Labouristické strany Jeremyho Corbyna k nástěnné malbě – dnes se tomu říká mural – v samém centru hlavního města. Lídr Labour Party vehementně protestoval proti snahám magistrátu umělecké dílo za každou cenu odstranit, třeba vysekat ze zdi nebo přemalovat. Jistě chápete, že nešlo o uměleckou hodnotu malby, nýbrž o její ideový záměr.
Na zdi byla vyobrazena skupinka odporných zbohatlíků, kteří na zádech chudáků hrají společenskou hru Monopoly. Nebylo sebemenších pochyb, že se jedná o podobenství. Postavy boháčů-vydřiduchů nápadně připomínaly Židy, jak je ráda vykreslovala nacistická propaganda: nechutně nosaté, uslintané, prašivé, s chlupatýma nenechavýma rukama, v cylindrech a se zapálenými doutníky v tlustých, pohrdlivě zkřivených ústech. Shrbení chudáci pokorně nastavující záda znázorňovali dělný lid, mezi nimiž byli snadno rozeznatelní ožebračení bílí Britové, muslimští Pákistánci, Indové, černošští otroci a vůbec kolonialismem porobené národy.
Později se vůdce strany dělníků, rolníků a pracující inteligence hájil tím, že „se malbě nevěnoval dostatečně pozorně“, a uznal, že byla vskutku antisemitská, zatímco měla být pouze protiizraelská. Levicoví myslitelé vůbec mají problém s jemným rozlišováním: v dubnu roku 2016 byl tehdejší primátor Londýna Ken Livingstone vyloučen z téže strany za to, že nazval Adolfa Hitlera odporným sionistou.
Pokud někdo přece jen pochybuje o tom, že dělicí čára mezi propalestinským a proizraelským táborem probíhá tak jednoznačně a jednoduše, měl by se podívat na složení poslední nedělní demonstrace v Paříži. Kromě samotných Palestinců a jiných Francouzů muslimského vyznání v první řadě kráčeli vůdcové spřízněných stran a hnutí, kteří o týden dříve demonstrativně absentovali v průvodu sympatizantů s Izraelem. Byli mezi nimi lídři postkomunistické Nesehnuté Francie a nepoučitelní členové stále ještě existující komunistické strany, socialisté všech možných odrůd a „zelení“, o kterých se říká, že zelená je jenom jejich slupka, zatímco jádro je rudé. Byla to zkrátka přehlídka všech těch, kterým se kdysi říkalo proletáři všech zemí.
Základní otázkou je, proč vlastně? Proč vše, co se orientuje na marxistický mýtus, má bytostně nerado Izrael? Určitě to není kvůli domnělému apartheidu. To slůvko je z principu zavádějící, neboť Arabové v Izraeli sami uznávají, že jsou svobodnější než jejich souvěrci kdekoli na světě. Jejich zástupci sedí v Knesetu a nezřídka rozhodují o zákonech židovského státu. Mohou upozaděné a deprivované menšiny říct o sobě totéž v jakémkoli jiném státě? Obvinění z apartheidu hraje stejnou roli jako mýtus o použití krve křesťanských panen při přípravě pesachových macesů. Pravý smysl krvavé lži je odepření Židům práva na sebeurčení kvůli tomu, že samotná koncepce židovské státnosti je zatracována coby forma rasistické poroby a samotní Židé coby rasističtí utlačovatelé.
Anebo je zdrojem nepřízně židovské nepřijetí principu sociální spravedlnosti? Opak je pravdou. Právě Židé byli a jsou mezi zakladateli všech společenských hnutí usilujících o sociální spravedlnost, včetně všech výše jmenovaných protiizraelských skupin a stran. Problém je v tom, že samotné dotyčné skupiny a strany princip sociální spravedlnosti dávno přestal zajímat. Už není jejich prioritou. Nesnadná odpověď je v tom, že Izrael je naprostým popřením současného kolektivního levicového paradigmatu, tzv. wokeismu a neomarxismu. Wokeismus je novodobá náhražka dřívější třídní uvědomělosti. A právě tato ideologie se v posledních několika desetiletích stala povinným učivem amerických a evropských univerzit, prakticky věroukou „pokrokové“ veřejnosti a sdělovacích prostředků.
Smyslem povinného paradigmatu už není dělení společnosti na třídy podle vlastnictví výrobních prostředků. Způsob stavění občanů proti sobě je krajně jednoduchý: společnost se dělí na bohaté a chudé, úspěšné a neúspěšné, černé a bílé, privilegované a diskriminované, kolonizátory a utlačené, pány a kmány, ty, kdo ponižují, a ty, koho ponižují. Všechny lidské výdobytky – pracovní, vědecko-technické, kulturní a sportovní úspěchy, dobré zdraví a životní pohodlí – jsou podle této ideologie přímým výsledkem rasových, genetických nebo dobyvatelských privilegií. Na základě podobných ideologických dogmat byly opraveny nebo nově formulovány historické mýty, sepsány učebnice, natočeny filmy, založeny univerzitní katedry a politická hnutí. Nositelé této ideologie se infiltrovali do vlád, mezi učitele škol a vysokoškolské profesory, ovládli armády a společenské organizace.
Neomarxistická ideologie se ukázala být trvanlivější než jiné z té prosté příčiny, že se ve svém rozumování opírá o běžné lidské slabosti, nikoli o projevy duchovní síly. Vysoké cíle jsou zpravidla nesnadno dosažitelné a je třeba najít viníka toho, že náš svět je hrubě nedokonalý. Proto hlavními oslavenci a konzumenty nového paradigmatu jsou lidé zahálčiví a líní, čerpající svou pýchu z chudobnosti a nepřítomnosti jakýchkoli silných přání, lidé duševně a fyzicky podprůměrní, v podstatě srozumění se svým podřadným postavením a svou celkovou nicotností, nehodlající se svou slabostí a pasivitou nějak zabojovat.
Veškerá dogmata a mýty takového paradigmatu ospravedlňují lidskou pokleslost a neřesti a vysvětlují je zdánlivou nerovnoprávností. Životní úspěch je v tomto konceptu vždy výsledkem jakýchsi privilegií, která poníženým a uraženým nejsou dána. Právě proto jsou ponížení a uražení. Privilegované postavení jedněch je údajně důvodem životních neúspěchů druhých. Je jasné, že v takovémto přístupu úspěšný život přestává jakkoli souviset s vlastním úsilím.
Paradoxem je, že nejlépe se takové pokroucené paradigma prosazuje v těch nejrovnoprávnějších společnostech, které jsou z definice vnímavější k problémovým jedincům. Neomarxističtí manipulátoři rádi zaměňují reálné problémy za fantomové, přítomné už jen jako projev historické paměti. Stačí vytvořit iluzi, že svízele a strázně dneška jsou pouhým pokračováním včerejších a předvčerejších společenských jevů: otrokářství, kolonialismu, vrstvení společnosti na chudé a bohaté atd. V podstatě máme co dělat s oprášenými marxistickými bludy, podle nichž narovnání třídních poměrů automaticky odstraní krádeže, prostituci a jiné protispolečenské neřesti. Jakákoli teroristická činnost je v tomto paradigmatu nejen pochopitelná, ale také ospravedlnitelná jako odpor proti nadvládě úspěšných, vnitřně silných a bytostně optimistických poživatelů privilegií. Izrael je všechno, jen ne potvrzení správnosti tohoto paradigmatu. Ba co více, samotná existence Izraele takový životní pocit boří a vyjevuje jeho nicotnost.
Izraelská společnost je úspěšná, energická, pracovitá, zacílená na vzdělání a bádání. Je to společnost orientovaná na zdraví, vnímající postižení a nemoc jako něco, co se dá a má překonat. Nikoli náhodou se movití a vlivní snaží načerpat kus nalomeného zdraví v izraelských nemocnicích a léčebnách. Izraelská skutečnost je naprosto neslučitelná s neomarxistickým paradigmatem, a proto je v očích levice nesnesitelná. Aby bylo možné vysvětlit tento rozpor, je nutno prezentovat problém v termínech z dob osvobozeneckého zápasu proti kolonialismu. Jakože Židé neprávem obsadili a přisvojili si zemi, která jim nepatří, a zmocnili se všech hmotných statků napracovaných ožebračenými Palestinci. Nikomu nevadí, že veškeré statistiky, současné i minulé, se příčí takovému výkladu. Skoro století před tím, než si po šestidenní válce místní Arabové osvojili název Palestinci (do té doby tak nazývali právě blízkovýchodní Židy), se k judaismu hlásila většina obyvatel Jeruzaléma.
Nikoho dávno nepřekvapuje záludné pokrytectví levicově-liberálních politiků typu Baracka Obamy, kteří apelují na Izraelce, aby „se vcítili do kůže ubohých Palestinců“. Zní to jako krutý a urážlivý výsměch, když ten bohulibý apel adresuje národu, který má za sebou staleté otroctví, tisíc let pronásledování a utlačování a není to tak dávno, co byl ohrožen totálním vymýcením.
Dnešní Izraelci nečekají od politické levice soucit ani pochopení. Vědí, že ta bude vždy jásat nad smrtí izraelských dětí, zatímco teroristům bude vystrojovat slavnostní pohřby ve zlatých rakvích. Většina sdělovacích prostředků, politických stran a státních univerzit bude veřejně nebo skrytě fandit teroristům, protože samy se dávno transformovaly do pařeniště teroru. Viděno takto, útok na Izrael nepřinesl zásadně nové poznání. Stal se pouze lakmusovým papírkem, jehož barva prozradila podstatu celé agresivní ideologie neomarxismu.
