Kauza odsouzení (i když zatím není pravomocné) bývalého poslance Dominika Feriho za znásilnění je v české polistopadové politice bezprecedentní. Je to něco, co prolomilo další hranici. Bohužel v tom nejhorším, co jsme si dokázali představit. Ukazuje to nejenom na selhání Feriho samotného, ale i na naivitu, s kterou k němu přistoupila jeho někdejší strana TOP 09 a také převážně mladí voliči.
„Zvolené osobnosti jsou v našem žebříčku nikoli díky síle svého úřadu, ale díky způsobu, jakým formují své země a Evropskou unii a jak budou „utvářet evropskou diskusi“. Tak koncem roku 2018 zdůvodnil hojně ve světě citovaný server Politico své rozhodnutí zařadit tehdejšího poslance TOP 09 Dominika Feriho do svého seznamu 28 osobností z 28 zemí, které je prý záhodno v dalších letech pozorně sledovat. Když si ale prohlédnete tento žebříček rok po roce, zjistíte, jak ošidné je brát ohledy na něco tak pofiderního, co v tomto případě Politico produkuje. Politika je běh na dlouhou trať a naprojektovat někoho úspěch dopředu jen proto, že je mladý a že má na Instagramu milion followerů, jako to bylo v případě Feriho, je minimálně neprozíravé. Ostatně jeho politické kariéry je konec. Teď byl, zatím nepravomocně, odsouzen za dvě znásilnění a jeden pokus o znásilnění. Kauza Feri proto nepoukazuje jenom na často naivní přístup voličů k výběru politiků, ale i na trendy, které ovládají současnou veřejnou diskusi a vytváření si názorů a postojů. Ty často nejsou založeny na nějakých hlubších znalostech a zkušenostech, ale na tom, jak se kdo prezentuje na veřejnosti, zejména na sociálních sítích. Jenže jak říká jedno staré čínské přísloví – „mluvit dobře, to neznamená být dobrý“.
Není to poprvé a není to naposledy, co byl některý český politik obviněn z nějakého trestného činu a odsouzen. Je ale v časech české samostatnosti bezprecedentní, za co byl Dominik Feri souzen, protože se to vztahuje na dobu, kdy působil jako politik. Jeho činy nesouvisí ale s tím, že by to nějak výrazně ovlivňovalo samotný provoz české politiky. Souvisí především s tím, že na exponované místo se dostal člověk nevyzrálý, člověk, kterému sláva zjevně stoupla do hlavy, a především člověk pyšný. Pýcha znamená též povýšenost, namyšlenost nebo zpupnost. Tím vším se Feri prezentoval i při soudním líčení. Křesťanství, z jehož kořenů vyrostla naše civilizace, jmenuje pýchu jako první ze sedmi hlavních hříchů. Hlavní hřích je pak podle starých výkladů pramenem dalších hříchů. A démonem spojovaným s pýchou je Lucifer. Exposlanec Feri sice není Lucifer, to bychom mu hodně přidali na důležitosti, ale nedostatek pokory mu je zdá se vlastní.
Můj kolega, komentátor Bohumil Pečinka, který patří mezi největší znalce české politiky a jejího pozadí, parafrázoval kauzu Feri takto: „Je to případ rockenrolového hudebníka, co příliš rychle vystřelil nahoru. To nemělo s politikou moc společného.“
A to je jeden z důvodů, proč by se voliči neměli nechat oblouznit povrchním pohledem na ty, které vybíráme do důležitých funkcí. Českým premiérem se například v srpnu 2004 stal Stanislav Gross. Člověk naprosto nevhodný k tomu, aby zastával post předsedy vlády. Také vystřelil úplně nahoru a pak už se v tom potácel od jedné kauzy k druhé až musel rezignovat. Prezident Petr Pavel pak byl zvolený zejména proto, že většina voličů už měla dost nepřijatelných postupů Miloše Zemana a rozhodla se sáhnout „mimo politiku“. Pochopitelné, jenže poněkud naivní. To se ukazuje dnes. Pavel působí důstojně, ale u některých jeho kroků je vidět, že s politikou se někdy spíše potýká, než stýká. Byly do něj vloženy naděje a touhy milionů lidí bez ohledu na to, co je od takové funkce vyžadováno. To samé se stalo i v případě Dominika Feriho.
S Ferim byla spojena i urputná snaha ovlivnit věci mladým čerstvým vánkem, z kterého on sám dělal na sociálních sítích vichr. Narcisticky se do této představy zamiloval. Cítil se být důležitý, a to zcela nevhodným způsobem aplikoval i v soukromém životě. Který se mu nakonec, stejně jako politická kariéra, zhroutil.
Definitivně o vině či nevině Dominika Feriho rozhodne soud. Na jeho osud ale platí ještě jedno čínské přísloví: „Jestliže víš, kde se máš zastavit a zastavíš se tam, nikdy nebudeš zneuctěn“.
On se nezastavil…
Text vyšel také jako úvodník nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
