Prezidentské projevy jsou v Česku jednou ze dvou tří nejpodstatnějších pravomocí hlavy státu. Při různých příležitostech prezident ukazuje národu směr, zdůvodňuje různé kroky a zvýrazňuje polozapomenuté tradice a hodnoty.
V dnešním fragmentovaném světě, kde se už většina společnosti nedívá na stejné filmy, neposlouchá podobnou hudbu a nečte knihy, může mít prezidentský projev dvojnásobnou sílu než v minulosti: může promlouvat k různým částem Česka a budovat společné emoce a základy porozumění. Jak se to Petru Pavlovi podařilo u příležitosti oslav 28. října na Pražském hradě?
Osm měsíců po nástupu do úřadu můžeme říct jedno: Petr Pavel má velké potíže trefit se do správného žánru svých projevů. Stručně řečeno, co výročí nebo instituce, kde má být projev přednesen, tím se musí zvolit odlišný tón a způsob sdělení.
Prezidentu Pavlovi se daří být zajímavý, když mluví o bezpečnostních věcech. Většina ostatních částí projevů působí dojmem, že je psala na jedno brdo umělá inteligence ve stylu pět deka Havla, deset klimatické změny, pár zmínek o Evropě a populismu, dobře zamíchat a podávat chlazené. Takhle bohužel působil i projev k 28. říjnu.
Prezidentský projev u příležitosti státního svátku vzniku samostatné republiky by měl žánrově obsahovat odpovědi na dvě věci. V prvé řadě by se měl zamyslet nad samotnou ideou české státnosti, jejím vývojem a směrem. Měl by pomáhat lidem v orientaci ve světě.
Když před 105 lety vznikalo Československo, existovalo na světě 55 uznaných států, dnes je jich kolem 200. Je evidentní, že každý národ si svou státnost spojuje se suverénním národním státem. Navíc demokracie zatím existuje pouze v rámci národních států, nikoli v nadnárodních strukturách, kam volič ani při nejlepší vůli nedohlédne. Kterým směrem se chceme vydat? Máme se vzdát práva veta v rámci EU? A jaké momenty národního života jsou inspirativní a spojující? A jaké osobnosti? V tomto bodu působil projev Petra Pavla jako kdyby vystupovat 9. května na Dnech Evropy. Prostě několik povinných myšlenkových schémat a nic.
V další části svého projevu k 28. říjnu by prezident republiky měl sdělit, jaká kritéria kladl na vyznamenané a jaké výkony jsou hodny ocenění. Je to důležitý signál směrem ke společnosti, jaký model chování je žádoucí. Tady jsme se mnoho nedozvěděli a dostali jsme jen tradiční ocenění z oblastí politiky, letců RAF, sportu a umění. Navíc u osob v postdůchodovém věku, takže většina společnosti necítila, že i ona zde má své reprezentanty.
To je ovšem slabé místo prezidentského vyznamenávání už od dob Václava Havla. Proč nejsou v sestavě odměněných také úspěšní dvacátníci a třicátníci? Dnes v Česku máme mnoho mladších lidí, kteří z ničeho založili úspěšné byznysy, vydupali ze země charitativní projekty nebo založili síť škol. Je špatné, že čeští prezidenti chápou vyznamenání jako svého druhu odměnu za stáří. Navíc mladí vyznamenaní mají často větší vliv na společnost než potomci těch, o nichž společnost často nic neví. Jedno však nemusí jít proti druhému.
Takže největším překvapením během oslav 28. října byla oslňující Eva Pavlová v červených šatech. A vlastně většina dam v sále za vkus s jakým přistoupila k největšímu českému svátku. Bohužel to samé se nedá říct u stejné většiny českých mužů, kteří se ani po 34 letech nenaučili nosit obleky, takže stále převažoval model šaty z tanečních po starším bratrovi. Tak snad 17. listopadu to bude lepší.
