Divím se těm, kdo se diví náhlému nárůstu antisemitských nálad ve světě. Civilizace je zjevně ve slepé uličce, daleko široko žádný smysluplný projekt budoucnosti, není tu jediná politická síla nebo sociálně-filozofický směr, který by uměl narýsovat nějakou aspoň trochu přitažlivou vizi dalšího civilizačního vývoje. Není možné, že by za takový stav nikdo nemohl, nikdo nenesl ultimativní odpovědnost.
Znáte snad nějakou jinou výseč lidstva než židovské společenství, do které by se daly promítnout nebo chcete-li vtělit veškeré viny, přečiny a zločiny, prostě veškeré zlo tohoto světa, s jistotou, že to vydrží a unese, tak abychom my sami se znovu mohli cítit jako slušní lidé bez viny a poskvrny, čistí jako lilium? Já také neznám nikoho jiného než spolehlivého a osvědčeného univerzálního viníka na všechny časy. Lidská nepoučitelnost je příslovečná.
Nejlépe skrytý smysl nerovného souboje vystihl známý výrok některého z vůdců Islámského státu, dokud ještě existoval: „Zvítězíme, protože vy milujete život, zatímco my milujeme smrt!“ Jasně, milovat život je velké břemeno, těžká koule na noze, zavazující a svazující, zvlášť pro jedince, který slyší na talmudický imperativ: „I tam, kde už nejsou lidé, zůstaň člověkem!“ Hluboký vhled pod povrch heslovitých proklamací vyžaduje také pochopení, proč politická levice, všichni, kteří tak upřímně horují pro pokrok, vždy neomylně straní síle, která miluje smrt. Milují ji, protože smrt je zbavuje nutnosti prožít a vyžít své bohulibé, veskrze ušlechtilé ideje až do hořkého konce. Někde v hloubi duše svým nápadům totiž sami zbla nevěří. Tuší, že zdánlivá šlechetnost jejich myšlenek má příliš často tendenci ve střetu s realitou obracet se v naprostý opak.
Dodnes nepochopili, proč skvělá myšlenka o vybudování spravedlivé komunistické společnosti musela zkrachovat tak hanebně poté, co logicky dospěla k totalitě se svými popravami, tábory nucených prací a jinými výdobytky. Stejně tak jako o století později nepochopili, proč tak vysoce humanistická Willkommenspolitik, která dokořán otevřela hranice milionům blízkovýchodních přistěhovalců, je nyní vnímána jako fatální chyba Evropy, jako sedmá pečeť, jež ji připravuje o jakoukoli další perspektivu. Nechtějí znovu zažít stejné trauma, proto vítají vše, co přivolává předčasnou smrt civilizace. Nebojí se zvěrských paradoxů: vraždění ve jménu života, válek pro mír, znásilňování kvůli právům žen, vyřezávaní plodů z mateřských útrob z lásky k dětem, stínání a upalování z čiré náboženské horlivosti. Zdá se, že pokrok je prostě jiné slovo pro touhu po smrti.
Ve světě stupidních hesel se některé dají vypíchnout jako obzvlášť stupidní, i když se tváří sofistikovaně. Zde je několik. Je třeba osvobodit pásmo Gazy a nejlépe celou Palestinu. Životy Palestinců nejsou o nic méně cenné než ty izraelské. Je na čase zpřetrhat „bludný kruh násilí“. Teprve pak bude dobře!
I když za určitých okolností je každé vysvětlování „monkey business“, rozeberme stručně každý z těchto požadavků. Aby pásmo Gazy bylo „svobodné“, v roce 2005 bylo třeba s použitím hrubé síly vysídlit z tohoto „území nikoho“ desítky tisíc Izraelců. Což bylo provedeno vládou Ariela Šarona, jež slíbila, že výměnou za srdcervoucí výjevy odsunu teď už v regionu zavládne mír. Nezavládl. „Jednostranné oddělení“ zůstalo vskutku jednostranné a vedlo k prudkému nárůstu počtu teroristických výpadů. Ukázalo se, že termín „svobodný“ neznamená nic jiného než svobodný od Židů – „Judenfrei“. Ani svoboda Palestiny by na konci dne neznamenala nic jiného. Nacistické Německo bylo nakonec velice svobodné. Pro trvalý mír je lidstvo ochotno přinést oběť nejvyšší a na roli obětního beránka není třeba vypisovat konkurs.
Dejme tomu, ale cožpak neplatí tvrzení, že palestinský život je přinejmenším stejně hodnotný jako židovský? Uvádět tento argument v dnešní osudové při může jen principiální zrůda nebo člověk chudý duchem. Spíše k těm prvním řadím levicově liberální hňupy, kteří na tuto obecnou mantru kladou zvýšený důraz – jako by jí nepředcházela zvěrstva Hamásu. Trvá na ní takový profesor Cornel West, původně demokratický a nyní nezávislý kandidát na amerického prezidenta: „Opakuji posledních 50 let, že život palestinského dítěte je stejně nedocenitelný jako život dítěte izraelského.“ Že život jakéhokoli dítěte je nedocenitelný, je axiom čili samozřejmá pravda, kterou nemá smysl opakovat, jelikož ji žádný Izraelec nezpochybňuje. Jenže ten, kdo ji vehementně prosazuje dnes, zatímco ještě včera, když se páchala zvěrstva v reálu, ji umně upozaďoval, nedemonstruje nic jiného než mravní relativismus.
Co by řekl takový umravňovač Izraele o kobercovém bombardování německých měst Spojenci v posledních měsících světové války? Jak by se asi pohoršoval kvůli svržení atomových pum na Hirošimu a Nagasaki? Logika by mohla zůstat stejná: ani japonské, ani německé dětičky nebyly a nejsou o nic méněcenné než americké či britské. Jenže pouhá konstatace faktu vytržena z dějinného kontextu se obratem stává záludnou lží. Smyslem takové lži je zamluvit skutečnost, že 2. světovou válku rozpoutaly právě Německo a Japonsko a v jejím průběhu se dopustily nevídaných válečných zločinů. Němci se vyznamenali takřka totálním vymýcením evropského židovstva. Japonci si s Němci nezadali v páchání nelidských zvěrstev a v hromadném vraždění Korejců a Číňanů. Apel na Spojence snažit se, pokud možno, o ušetření nevinných životů, by byl na místě, avšak jakékoli mudrování ohledně morální srovnatelnosti mezi činy nacistů a japonských militaristů a kobercovým bombardováním německých a japonských měst by bylo pociťováno jako nepřípustné. Takový mudrlant by byl jednoznačně vnímán jako ďáblův advokát a stoupenec zla.
Vítězství nad bestiemi bylo mravním imperativem nad všechny jiné pseudohumánní ohledy. Platí to i pro ty, kdo dnes trvají na stejné hodnotnosti palestinských a izraelských neviňátek, aniž by předtím odsoudili bestiální řádění zločinců Hamásu. Žádat po Izraeli, aby na sebe dobrovolně vzal trpitelskou podobu a slabomyslně odpovídal milosrdenstvím na čiré zlo, by bylo přinejmenším nekřesťanské a pro židovskou důstojnost naprosto nepřijatelné. Takovým dobrodincům stojí za to připomenout, že hnutí Hamás si vytklo za ideologický cíl vyvraždění všech Židů v Izraeli – od kojenců až po kmety. Zatímco jeho zabijáci pokládají přepadení za kýženou vojenskou lest, Izrael pravidelně varuje civilní obyvatelstvo před leteckými nálety („zaklepání na střechu“). Právě s humanismem Izraelců počítá Hamás, když zřizuje skladiště výbušnin ve sklepeních škol a odpalovací rampy na hřištích. Nestydatě kalkulují s tím, že s jejich ženami a dětmi změkčilí Izraelci budou mít větší slitování než se svými vlastními.
Nejsou to Izraelci, kdo nevěří, že jejich vlastní děti a potomci Palestinců mají stejnou hodnotu. Právě naopak, z tohoto vědomí vycházejí Židé v souladu se svou vírou. Levicoví liberálové by měli umět vysvětlit, jak je možné, že palestinské děti, které se v izraelských nemocnicích léčí ze smrtelných chorob, jsou svými rodiči naváděny k tomu, aby jásaly při zprávách o vyvražďování jejich izraelských vrstevníků.
Řečičky o „bludném kruhu násilí“, který je prý třeba přetrhnout, vůbec zaráží svou ahistoričností. Zkuste tento argument použít v diskuzi o akcích Spojenců v době 2. světové války. Jak byste reagovali na požadavek upustit od hrubého násilí adresovaný obráncům Varšavského ghetta ve dnech zoufalého povstání? Asi byste dlouho kroutili hlavou a pochybovali o kognitivních schopnostech takového lidumila. Mravní problém nespočívá v jakémsi neexistujícím „cyklu násilí“, nýbrž jen a jen ve snaze Arabů, jimž se z čistě politických důvodů po roce 1967 začalo říkat Palestinci, vypudit Židy z území, které od stvoření světa nikdy dobrovolně neopustili. Nebude násilí, nebude ani jeho bludný kruh. Dokud je, nelze chtít po Izraelcích, aby byli větší křesťané než křesťané sami, jak je o to žádají levicoví lidumilové.
