Vstoupili jsme do poslední čtvrtiny roku 2023. Velmi teplého roku. Našimi hlavními tématy byla válka na Ukrajině, překonávání hospodářského poklesu a očekávání dalšího vývoje na domácí a zahraniční scéně. Už zase slyšíme o covidu, který se možná v nějaké podobě vrátí. Uff, uff. Na politické výsluní se vrací na Slovensku Robert Fico, k velkému uspokojení jeho parťáků Viktora Orbána a Andreje Babiše. S gratulacemi přispěchala i stará česká garda (Klaus, Zeman, Paroubek). Součástí prezentace populistické středoevropské fronty je i evergreen v tématech, a sice nelegální migrace, především ze zemí severní Afriky.
Země EU pořádají summity o různých aktuálních tématech – o klimatologických výzvách, o pomoci Ukrajině, o energetice, o sankcích, o ochraně vnějších hranic EU atd. Příliš mnoho slov zatím nepřináší uchopitelnou naději. Svět pádí jiným tempem, týká se to i inovací, technologického pokroku, poziční přetahované a taky nelítostného konkurenčního boje. Evropa stárne, schůzuje, rokuje, dotuje, její úřednický aparát bobtná, oligarchové bohatnou (dnes hlavně zbrojaři, dříve farmaceuti…) a ostatní svět šlape na pedály a využívá nabízených příležitostí. Evropa jen pozoruje rozmach Číny, rostoucí vliv zemí Latinské Ameriky, ropných monarchií v Perském zálivu, asijských tygrů, Íránu a také vývoj v USA.
Trumpovo heslo America first si žije svým vlastním životem a stává se inspirací pro jiné – např. Maďarsko first, Slovensko first, Polsko first, ale i Německo first aj. A Česko? Kdo ví? Vlastenectví je o tom, že milujeme svoji vlast, a ne o tom, že nenávidíme ostatní. Potíž je v tom, že vlastenectví nahrazuje hurá nacionalismus. Evropa hledá složitě jednotný postoj. Všude se vládne od voleb do voleb. Dlouhodobé vize rozezlenou ulici moc nezajímají, ta se klidně vzdá svých občanských svobod, když jí někdo nabídne sociální stabilitu, což často bývá jen naplněním přístupu „slibem nezarmoutíš“. Hlavně se musí označit nepřítel, údajný viník našich potíží. V dějinách lidstva nic nového. A tak zase slyšíme o tom, že někdo zařídí, že bude líp, že udělá pořádek a bude vládnout pevnou rukou. Moc chutná a korumpuje a ta absolutní absolutně. A vedle moci je tady ještě jeden silný návratový motiv – msta.
Sankce světového společenství zcela nefungují a nezřídka jsou „šikovně“ obcházeny. Rusko nechřadne tak rychle, jak si někdo představoval. Kromě statisíců uprchlíků z Ukrajiny už zase vidíme denně ve zprávách záchyty migrantů především ze Sýrie. Vzpomínám si na našeho bývalého předsedu vlády, který odmítl přijmout 12 dětských uprchlíků ze Sýrie a zneužil toto téma ve svých kampaních. Dnešní vláda Sýrii příliš nepomohla ani po letošním zemětřesení. Co vlastně víme o té Sýrii? Často slyšíme, že se mají potencionální uprchlíci řešit již v zárodku, v zemích jejich původů. Jinými slovy – proč se nevrátí domů? Dobrá úvaha, jenže je tady jedno velké jenže! Oni totiž mnozí žádný domov nemají, nemají ani práci a nemají žádnou perspektivu, jejich situace je zoufalá a beznadějná. Rodina se složí, zaplatí nějakému převaděči a oni jdou, i když tuší obrovská rizika.
Sýrie byla do roku 2011 plně fungující zemí. Faktem je, že do toho roku v Sýrii platil výjimečný stav. Háfiz al-Asad a následně jeho syn Bašar al-Asad měli se syrským lidem takovou „husákovskou dohodu“ – vy nás necháte vládnout a my vám zajistíme dobré školství, dobré zdravotnictví, péči o kritickou infrastrukturu atd. Pak přišlo echo arabského jara a občanská opozice chtěla změnu v ústavě, kde byla např. zakotvena vedoucí úloha strany Bass. Změna ústavy skutečně nastala. Jenže v tu chvíli již do dění v Sýrii vstoupily zájmy Saudské Arábie, Kataru a Turecka (které si tím částečně řeší napjaté vztahy s Kurdy), které přispěly k eskalaci situace. Z politické debaty se stal ze dne na den krvavý souboj zbraní na obou stranách konfliktu. Navíc se k tomu uměle narouboval náboženský rozměr, který vycházel z toho, že v Sýrii vládnou šíité (alavité), přestože většina obyvatel Sýrie jsou sunnité. V uplynulém období to nebylo žádné téma a Sýrie jako muslimská země fungovala tolerantně, téměř jako sekulární stát. Spor o přístup k islámu a koránu nikdy nebyl třeskavým tématem. V minulém desetiletí byl do Sýrie uměle implantován. To bylo předpolí pro krvavý nástup radikálních islamistů – džihádistů z Al-Káidy, z Fronty An-nusra a později pod vlajkou Islámského státu. Země se ocitla v rozkladu. Sýrie se stala místem střetů mocností USA a Ruska. Svůj vliv se zde snažil uplatnit i Írán prostřednictvím libanonského Hizballáhu. Sýrie se stala bojištěm mnoha zájmů, což způsobilo to, že zažívá již dvanáct a půl roku skutečnou apokalypsu.
Syrská válka si vyžádala odhadem 470 tisíc obětí a 1,5 mil. zraněných, dalších cca 300 tisíc lidí bylo v různých věznicích. Zhruba 6,8 mil. Syřanů opustilo svoje domovy a uteklo do klidnějších oblastí v Sýrii. Z velmi zasažených měst Aleppo a Homs se lidé přesunuli hlavně do Tartúsu či Hamá. Dalších 4–5 mil. Syřanů emigrovalo mimo Sýrii. Asi polovina z nich je v jordánských a tureckých utečeneckých táborech. Ostatní jsou rozeseti po celém světě, zejména v Evropě. To znamená, že polovina lidí ze Sýrie je ve vnitřní či vnější emigraci. Ti, kteří zůstali naživu a jsou i nadále v Sýrii žijí ve velmi složitých podmínkách. Polovina z nich nemá práci. V zoufalém stavu je celá kritická infrastruktura v zemi, denně dochází k výpadkům el. proudu, benzín je na příděl. Stát rozdává chleba zadarmo. Mezi bezdomovci je mnoho žebrajících dětí.
V roce 2015 vstoupilo do konfliktu Rusko, které svým neurvalým způsobem sice bojovalo proti džihádistům (a také proti odpůrcům režimu), zároveň však tento způsob boje připravil statisíce lidí o jejich domovy. Sýrie je důležitým místem historie lidstva. Najdete zde památky ze starověku z období několika tisíc let před naším letopočtem. Sýrie patřila do Mezopotámie, později do Římské říše a ještě později do Osmanské říše. V první polovině dvacátého století byla pod francouzskou správou. Sýrie je i přes zkázu, která ji postihla, hrdou zemí. Dnes se vrací do Ligy arabských států a stává se součástí dialogu Spojených arabských emirátů s Izraelem a nyní i se Saudskou Arábií. Blízký východ se mění a otevírá šance i Sýrii, která má mimo jiné významná naleziště ropy a hlavně plynu. Má nejen dechberoucí historii, ale i úchvatnou přírodu. Sýrie nechce být druhým Afgánistánem. To není obhajoba Asada, jde jen o to, netrestat nevinné.
Prvním krokem ke stabilizaci situace musí být nejen příměří soupeřících stran, ale především zrušení likvidačních sankcí, které na Sýrii uvalily země EU, USA a Turecko. Jedině tak se mohou migranti vracet domů a pracovat na obnově svojí země. Evropa se tváří, že Sýrie vlastně neexistuje, anebo je údajnou pátou kolonou Putina. Kolem Sýrie krouží i nejsilnější váha světového společenství Čína. Česká republika byla jedinou zemí EU a NATO, která ponechala v Damašku svoji ambasádu. Naše velvyslanectví poskytovalo konzulární služby všem svým partnerům. Česko má v Sýrii velkou tradici, zejména v průmyslových projektech. Je škoda na tuto tradici nenavázat. Sankce netrestají Asada, trestají Syřany, a to způsobem za hranicí humanity. Bohaté sunnitské monarchie vstoupí do Sýrie jako investor a třeba i po dohodě s Čínou. Evropa (a s ní i ČR) ztrácí možnost účasti v tomto významném regionu, což není ani dobrou zprávou pro sousední Izrael.
Jsme lapeni v síti naší vzájemnosti, aniž bychom to tušili. Jediné, čím se lidstvo vykoupí, je spolupráce. V opačném případě budeme pozorovat naše sebezničení.
5. září 2023 se odehrály dva brutální, barbarské útoky. Jeden na ukrajinskou vesnici Hroza (cca 50 obětí) a druhý v syrském městě Homs (asi 100 obětí). Síly zla vyvolávají strach a chaos, spoléhají na válečnou únavu světové veřejnosti. I to je obraz dnešní doby. Uzurpátoři moci viní ze svých zločinů jiné, hází na ně špínu, a to vždy, když se cítí sami ohroženi. Nejhorší lidská vlastnost je ta, že si zvykne na všechno, i na válku a její hrůzy. Války tam někde daleko se netýkají jen těch tam někde daleko, setsakramentsky se týkají i nás.
P. S. Po napsání tohoto textu napadl palestinský Hamás Izrael (7. 10. 2023), způsobem doposud nevídaným… Svět sleduje nelidskou brutalitu v přímém přenosu. V Izraeli dnes nejde o lokální incident, je to doslova střet civilizací. Brutalitu hrdlořezů Hamásu nemůže nikdy nic omluvit.
