Jefim Fištejn: Je libo umřít jako člověk, nebo na ruský způsob?
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Divím se těm, kdo se diví, jak podivně odešel do věčných lovišť majitel ruských vlasteneckých žoldáků Jevgenij Prigožin. V zápalu konspiračního mudrování jsou ruče spřádány nejroztodivnější varianty jeho zmizení z množiny živých: od sestřelení letadla cizími záškodníky na počest Dne nezávislosti Ukrajiny přes důmyslnou Putinovu pomstu za hodiny strachu, které diktátor zažil v době červnového pochodu wagnerovců na Moskvu, až po mystifikační teorie, že celá nehoda je jen zpravodajská hra s cílem opatřit „Putinovu kuchaři“ novou identitu.
Vymyslet se dá všelicos, leč je radno vědět, že celý příběh dokonale zapadá do koryta ruských dějin, a je tudíž archetypální. Skoro nikdo důležitý neumírá v Rusku transparentně. Prakticky každá zaznamenáníhodná smrt nechává po sobě pachuť nevyjasněnosti a prostor pro syndrom bájivé lhavosti. Nezačalo to dnes a neskončí zítra. Žádná jiná země se nemůže pochlubit jevem lžidimitrijů, kdy několik obejdů-samozvanců v řadě za sebou se vydávalo za syna, někdy i vnuka Ivana Hrozného, byli uznáni jednou a toutéž manželkou za echtovní a byli v Moskvě řádně pomazáni coby panovníci, než byli zabiti jako lotrové. I „mužický car“ Jemeljan Pugačov se vydával za Petra III., který za nevyjasněných okolností padl rukou vrahů najatých jeho milující chotí Kateřinou II. Velikou. Císař Aleksandr I. zmizel z Petrohradu neznámo jak a neznámo kam, aby jak praví pověst, se stal bezejmenným poustevníkem kdesi na Sibiři. 20. století se přímo hemží postavami s nevyjasněným úmrtím.
Kdo by uvěřil oficiální pohádce o tom, že Vladimír Lenin zemřel na důsledky zranění kulkou z pistolky revolucionářky Fanny Kaplanové, slepé jak patrona? Nevíme s jistotou ani to, jak ona sama zhynula umučena v žalářích komunistické Čeky. Populární Sergej Kirov byl zastřelen na rozkaz Stalina, aby on sám mohl hodit zločin na Lva Trockého a s truchlící tváří nést rakev nenáviděného rivala ke Kremelské zdi. Truchlit nad mrtvolou vlastnoručně zavražděného je jeden z ojedinělých rysů záhadné ruské duše. Na každý pád i Trockij byl oddělán cepínem najatého vraha. Avšak co víme o smrti samotného Stalina? Zhola nic. Byl otráven věrnými spolubojovníky? Umíral tři dny ve vlastních zvratkách v ložnici, jelikož všichni se báli zaklepat na dveře – co kdyby soudruh tvrdě spal, nebo, chraň bůh, spánek pouze předstíral? Snad by to mohl vědět lišák Berija, který údajně stál v čele spiklenců, jenže ten to nepoví, jelikož byl zastřelen v kremelském sklepě v rámci předběžného opatření. Žádný soudní rozsudek se ovšem nedochoval. Ani jeho vykonavatel. Stejný osud stihl prakticky každého velitele stalinských bezpečnostních složek – Jagodu, Ježova, Abakumova.
Za vegetariánských dob pozdního Brežněva, Gorbačova a Jelcina se mohlo na chvíli zazdát, že Rusko překonalo věkovitou tradici a nevyjasněná úmrtí se stávají výjimkou. Putin ovšem chápe účelnost zaběhnutých ruských institucí, jako je „opričnina“, a postaral se o obrodu oddělení aktivních opatření FSB. Žádná ze spektakulárních operací k odstranění nepřátel státu, na které měl Putin osobně dohlížet – zavraždění Galiny Starovojtové, Anny Politkovské či Borise Němcova – nikdy nebyla uspokojivě došetřena. Na kontě úderníků kremelské ochranky je hezká řádka opravdových úspěchů. Tak třeba agent jménem Andrej Lugovoj byl za neohroženou likvidaci zrádce Litviněnka vyznamenán Řádem za zásluhy o vlast a opatřen odznáčkem poslance Státní dumy. Povýšením a jinými pozemskými statky byli obmyšleni také agenti Myškin a Čepiga, kteří se neohroženě pokusili o otrávení bývalého kolegy Skripala a na území naší republiky provedli drzou akci důstojnou doktora Sorgeho, při níž nehledě na možné oběti přivodili výbuch muničního skladu ve Vrběticích.
To, že rytíři pláště a dýky dnes používají různé jedy k umrtvení ideových nepřátel – tu polonium, tu novičok – svědčí o technické rozmanitosti ruských bojových látek, a tudíž i o celkové vyspělosti ruské civilizace. Způsob odeslání Jevgenije Prigožina do výslužby tudíž nikterak nevybočuje z ruských osvědčených rituálů. Když Putin plačtivým hlasem projevuje lítost nad skonem svého věrného kuchaře a rozumuje nad tím, že každý člověk se holt někdy v životě dopouští chyb, v mnohém předjímá vlastní osud. Vsadím celou zlatku na to, že i náhlé úmrtí samotného Putina zůstane navždy nevyjasněné. Nemůže přece kazit tradici, která je opravdovým svorníkem ruských dějin.
