Obří hot dog, kovboj s kuřecí hlavou i Cadillacy v poušti. Slavná Route 66 slaví sto let
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Století Matky všech silnic: Legendární Route 66 propojila Chicago s Los Angeles a stala se symbolem svobody, amerického snu i motorizované nostalgie.
Od prachového pekla k popkultuře: Původní úniková cesta farmářů před hladomorem z románu Johna Steinbecka se po válce proměnila v tepnu nablýskaných korábů silnic.
Přehlídka laminátového kýče: Přežily dálniční boom i vyřazení z map. Desetimetroví obři, zapíchnuté kadilaky i šikmé vodojemy lákají řidiče dodnes.
Před 100 lety, 11. listopadu 1926, dostala oficiální označení slavná americká silnice Route 66. Propojila Chicago s Los Angeles a stala se kultem zvěčněným v řadě písní a filmů. Do popkultury se zapsala také obrovským počtem soch, muzeí, restaurací a dalších atrakcí vytvořených k nalákání řidičů. Co mohli cestovatelé napříč Amerikou vidět? A jaká lákadla přežila dodnes, kdy z původní Route 66 zůstaly jen jednotlivé úseky?
„If you ever plan to motor West / Travel my way, take the highway, that is best / Get your kicks on Route 66.“ Těmito slovy opěvoval silnici číslo 66 jazzový pianista a skladatel Bobby Troup. Jeho šlágr proslavila v roce 1946 nahrávka Nata Kinga Colea a během následujících let ho přezpíval bezpočet muzikantů od Raye Charlese přes Rolling Stones až po Depeche Mode. Jelikož skladatel do textu zakomponoval řadu místopisných informací, znají silnici důvěrně i lidé, kteří na ni nikdy nevjeli. Route 66 by ale byla do historie zapsaná i bez své hymny.
Vzpoura proti pravým úhlům: Jak pan Avery vybojoval číslo 66
Své jméno, respektive číslo, dostala cesta 11. listopadu 1926, kdy americké úřady oficiálně schválily systém číslovaných silnic. Samotné označení 66 bylo vybráno už v dubnu téhož roku. V řídce osídleném vnitrozemí byly silniční tepny plánovány v pravoúhlé síti vedoucí ze severu na jih nebo z východu na západ. Výjimku tvořila právě diagonála označená číslem 66.
Výjimka z pravoúhlého pravidla se zrodila v hlavě podnikatele a silničního propagátora Cyruse Averyho. Džentlmen přezdívaný „Otec Route 66“ působil v realitním byznysu, vlastnil uhelnou společnost a investoval také do ropných pronájmů. Zároveň patřil k nejvýraznějším zastáncům modernizace americké silniční sítě. Prosazoval propojení dosud izolovaných venkovských oblastí a jejich napojení na velká města i západní pobřeží.
Myšlenka propojit venkovské komunity jednou velkou komunikací získávala stále větší podporu. Nová silnice měla usnadnit přepravu zemědělských produktů, podpořit obchod a přivést do odlehlejších oblastí nové příležitosti. Když Cyrus Avery na svou stranu získal vlivného podnikatele a právníka Johna Woodruffa, měl v podstatě vyhráno. Zbývalo mu ale vybojovat ještě jednu bitvu, a to o důstojné jméno.
Systém amerických dálnic používá číselné označení, které na první pohled napovídá, kam která komunikace vede. Silnice ze západu na východ mají čísla sudá, severojižní komunikace čísla lichá. Označení nejdůležitějších dopravních tepen končí nulou. Pan Avery pro svou atypickou diagonálu vyžadoval číslo 60. To ale bylo po diskuzích přiřknuto dálnici spojující Missouri s Virginií a Averyho výboru hrozilo označení 62, které se mu příliš nezamlouvalo. Na schůzce ve Springfieldu v Missouri 30. dubna 1926 proto jeho kolega John Page navrhl dosud volné číslo 66. Avery s dalším spolupracovníkem A. H. Piepmeierem souhlasili a svůj návrh poslali telegramem do Washingtonu.
Od prachového pekla k dálničnímu zániku: Cesta, kterou smazal čas
Route 66 propojila metropole a města v osmi státech: Illinois, Missouri, Kansasu, Oklahomě, Texasu, Novém Mexiku, Arizoně a Kalifornii. Nákladní vozy po ní začaly jezdit na začátku 30. let a v roce 1938 se stala první americkou dálkovou silnicí kompletně pokrytou pevným povrchem. Cesta oslavovaná jako „Hlavní třída Ameriky“ bohužel farmářům sloužila pro svoz úrody jen krátce. Ve 30. letech postihlo vnitrozemí katastrofální sucho a z prérijní krajiny narušené neregulovaným farmařením smetly větry všechnu úrodnou půdu. Do Kalifornie proto po Route 66 putovaly nejen nákladní vozy, ale také statisíce zbídačených farmářů, kteří prchali před následky katastrofy známé jako Dust Bowl.
Spisovatel John Steinbeck jejich pochod popsal ve svém románu Hrozny hněvu. Route 66 v něm překřtil na „Mother Road“ – Matku všech silnic.
Za druhé světové války se stala Route 66 strategickou tepnou armádní logistiky. Za svou slávu ale vděčí hlavně poválečnému boomu a kultuře „korábů silnic“. Nejoblíbenější cestou pro automobilové výlety se stala právě spojka Chicaga a Los Angeles. Po celé její délce rychle vyrostla síť benzínových pump, motelů, restaurací a různých atrakcí lákajících řidiče k zastavení. Jelikož mezi nimi panovala velká konkurence, snažili se majitelé svou zastávku co nejvíce odlišit. Během let se tak kolem silnice objevily atrakce, nad kterými zůstával rozum stát.
Většina ze stovek přísilničních lákadel bohužel zanikla, když Route 66 začaly od 50. let postupně nahrazovat nové mezistátní dálnice. V roce 1985 byla oficiálně vyřazena ze systému amerických silnic. Části její původní trasy se naštěstí staly součástí památkově chráněných scénických komunikací. Zachovala se i řada legendárních zastávek připomínajících zašlou slávu „Hlavní třídy Ameriky“.
Válka o největší monstrum: Astronauti, obří párky a divné sodovky
Uranus Fudge Factory & General Store (St. Robert, Missouri)
Zastávka Uranus Fudge Factory & General Store v Missouri je dnes jakýmsi hlavním městem Route 66. Jméno odkazuje na tisíckrát omletou slovní hříčku vyplývající z výslovnosti jména planety Uran – anglicky Uranus – což zní stejně jako „your anus“. Zaměstnanci zdejší výrobny cukrovinek vás budou podobně sofistikovanými vtípky bavit celou dobu vašeho pobytu a nepustí vás pryč, dokud neochutnáte jejich slavnou čokoládovou cukrovinku fudge.
The Gemini Giant (Joliet Area Historical Museum, Illinois)
Obr třímající stříbrnou kosmickou raketu má představovat astronauta, i když jeho helma připomíná spíš svářečskou masku. Stejně jako další obří sochy pochází z dílny kalifornské firmy International Fiberglass of Venice. Zdejší „umělci“ tvořili v 60. letech ohavné reklamní sochy z laminátu jako na běžícím pásu a nejvíce z nich se stěhovalo právě na zastávky kolem Route 66. Gemini Giant si se skoro desetimetrovou výškou nárokuje titul největší dochované skulptury. Dlouhá léta stál ve Wilmingtonu u restaurace Launching Pad, v roce 2024 ho koupilo Joliet Area Historical Museum. Socha se ale z města neodstěhovala. Po renovaci se vrátila do Wilmingtonu a dnes stojí v South Island Park.
Paul Bunyan s hotdogem (Atlanta, Illinois)
Na šestimetrového dřevorubce třímajícího hotdog narazíte asi o 150 kilometrů dále poblíž města Atlanta. I on pochází z éry, kdy se mezi majiteli zastávek rozhořela válka o to, kdo bude mít vedle svého sídla větší (a ošklivější) sochu. Paul Bunyan za wilmingtonským astronautem zaostává výškově, poblíž má ale celou řadu kamarádů vystavovaných v Muzeu amerických obrů. I on se do Atlanty přistěhoval poměrně nedávno. Původně stával hned na začátku Route 66 na chicagském předměstí Cicero vedle motorestu proslulého lahůdkovými klobáskami.
Pops 66 (Arcadia, Oklahoma)
Obří skulptura upozorňuje i na dodnes funkční zastávku v městě Arcadia. Přesně 66 stop (20 metrů) vysoká svítící láhev sem láká milovníky sodovek. Zdejší restaurace jich má v nabídce přes 700, často s velmi zvláštními příchutěmi, mezi nimiž nechybí hořčičná, blátivá nebo „červí sliz“. Letos se ke 100. výročí Route 66 v menu objevila i „Mother Road Sparkler“ s vločkami pravého zlata.
Šikmý vodojem i pohřbené kadilaky: Klenoty, které dálnice nezničily
Ed Galloway’s Totem Pole Park (Foyil, Oklahoma)
Ed Galloway byl učitel řemesel a dřevořezby, který po odchodu do důchodu začal budovat na své farmě osobité umělecké muzeum. K parku láká téměř čtyřiadvacetimetrový barevný totem, na němž Ed pracoval skoro 11 let. Jeho hlavní část je z betonu a železobetonu. Kromě něj zde můžete vidět jeho vlastnoručně postavený jedenáctistěnný dům, sbírku podivného nábytku, sochu prezidenta Kennedyho nebo si zahrát na ručně vydlabávané housle. Původní sbírka byla daleko bohatší, po Gallowayově smrti ale řadu exponátů návštěvníci ukradli.
Šikmá věž texaská (Groom, Texas)
Texasané si zakládají na zásadě mít všechno největší. V případě skulptur kolem Route 66 se spokojili s pouze dvacetimetrovým vodojemem, zato ho ale vystavují v takovém náklonu, že působí, jako by se měl každou chvíli zřítit. Původně lákal řidiče k místní restauraci, dnes je poblíž jen autoservis. Za kuriózním nakloněním stojí podnikatel Ralph Britten, který vodojem přemístil a nechal jej upravit, aby přilákal zákazníky do svého motorestu.
Hřbitov Kadilaků (Amarillo, Texas)
Instalaci řady luxusních limuzín napůl pohřbených v zemi vytvořila v roce 1974 avantgardně-umělecká skupina Ant Farm (Mravenčí farma). Tvoří ji deset automobilů Cadillac vyrobených v letech 1948 až 1963. Instalaci financoval výstřední texaský milionář Stanley Marsh. V zachovalém stavu je udržuje mimo jiné i silná a neustále obnovovaná vrstva barev. Každý návštěvník smí k graffiti přispět, někdy je celý hřbitov poskytnut jako „plátno“ k uměleckým záměrům. V roce 2020 se auta skutečně ocitla v černém nátěru s motivy Black Lives Matter.
Chicken Boy (Los Angeles, Kalifornie)
Jednou z nejbizarnějších reklamních soch Los Angeles je šestimetrový hoch s kuřecí hlavou třímající kbelík se smaženými kuřaty. Chicken Boy původně stával vedle motorestu v historickém centru Los Angeles. Po smrti majitele putoval do skladu a dnes stojí na střeše designového studia a umělecké galerie. V roce 2010 získal od tehdejšího kalifornského guvernéra Arnolda Schwarzeneggera ocenění Governor's Historic Preservation Award za přínos k zachování historických památek. Obyvatelé Los Angeles jsou na něj hrdí asi jako Newyorčané na sochu Svobody.
