I když se tak mnohdy chovají a i díky nám a naší těžko pochopitelné ochotě jim to nejen tolerovat, ale občas dokonce s mručením uznale kvitovat (kdo umí, umí, no ne?), jim to většinově prochází. Za vlády Andreje Babiše se navíc propast mezi občanem a politikem a jeho trestní odpovědností (o morální se nedá mluvit vůbec) prohloubila natolik, že dna nevidět. Zdá se bohužel, že tento stav trvá.
Kde není dno, tam se dá stěží mluvit o bahně a stoce, z čehož těží právě ti, co se po onom dně, kam nedohlédneme, pohybují. Víme o nich, docela obstojně tušíme, jaké levárny na hraně i za ní provádějí, ale kdo jim to dokáže? Protože: kdo tam dohlédne? A když už snad nějaký reflektor prořízne tu černočernou tmu, kdo prokáže, že to, co vidíme, není jen šalba?
Konec dvojího metru
Zní to absurdně až paranoidně, že? Přesto v takovéto realitě žijeme a většině z nás se zdá normální. Jinak by nebylo možné zlehčovat nejnovější kauzu brněnské primátorky za ODS Markéty Vaňkové (povedená schovanka neméně povedeného ministra spravedlnosti Pavla Blažka jich má na kontě několik). Neboť obyčejní lidé a běžní občané jsou v této zemi posíláni do vězení za ayahuascu. A tady se smějeme fotografii političky s bílým práškem? Rčení o dvojím metru je víc než na místě.
Protože – nalijme si čistého vína (nebo spíš: nasypme si…?): ten bílý prášek na fotce (co původně snad měla podle primátorky být fotomontáží, aby posléze její pravdivost připustila) rozhodně není práškový cukr. Zase až takoví idioti nejsme, abychom na to skočili.
I když… Podle toho, jak se dění kolem „pseudokauzy“, jak průšvih Vaňkové někteří bagatelizují, vyvíjí, možná národ idiotů jsme. Politici, co se bez uzardění chovají jako nadlidi a jsme pro ně užiteční jen jednou za čtyři roky, se k nám tak chovají a prochází jim to. Právě teď.
Jsme jen lidi…
Jiní zase nazývají kauzu primátorky Vaňkové směšnou lapálií a nepřímo odkazují na závažnější podezření a problémy, jež její kolegové (a možná i ona sama) měli a mají a nic se jim nestalo. Naopak to některým nezabránilo v kariérnímu růstu až na ministerský post. Tak proč teď tolik povyku pro trošku bílého prášku? Jsme jen lidi, no ne?
Ale moment, to je právě ono: i politici jsou jen lidi. Začněme tak s nimi zacházet. Jako s obyčejnými občany, jimiž celou tu dobu, co předstírají něco jiného, stále jsou. Navíc právě z peněz občanů aka normálních lidí jsou setsakra dobře placeni.
A vlastně – nemělo by to být naopak? Neměly by být naopak na politiky kladeny vyšší nároky než na obyčejné lidi? Už proto, že sami sebe považují za lepší, odborně a morálně (a je to tady, ta prokletá morálka!) silnější, než je většina, takže po nás chtějí důvěru, hlasy, moc… a slibují veřejně a dobrovolně (sic!), že nás nezklamou.
Je nejvyšší čas ukázat, že zase takoví idioti nejsme. Že od těch, co mají své mocné posty a plná korýtka díky nám, vyžadujeme aspoň základní slušnost a respekt. Pokud projde i tahle malá „lapálie“ a pro Vaňkovou to bude znamenat jen nepříjemnou zkušenost srovnatelnou s bodnutím ováda, bude to další velká prohra nás všech.
