Umění je pro veřejný život extrémně důležité, buď reflektuje nebo dokonce utváří názory celé společnosti. A někdy je nějaký kus umění tak relevantní k aktuálnímu dění, že od něj téměř nejde oddělit. Jako když jsem celou první karanténu jel dokola film Nákaza. Ke kauze Dominik Feri se ale vztahuje možná ještě temnější kus kinematografie. Podle skutečných událostí psané novinářské drama Když promluvila.
Já miluju dobré, realistické novinářské filmy. Je to jednak profesní deformace, ale hlavně mám rád klid a systematičnost toho žánru. Mám na tom rád, jak vlastně dvě hodiny sledujete nudné konverzace, pak jednu dlouhou pauzu, kdy se šéfredaktor minutu zamyšleně houpe na židli, než řekne: “OK, napište to!”, pak jednu středně zajímavou montáž obvolávání bambilionu různých čísel a nakonec publikaci článku a těsně před titulkami krátký text, který říká “ten a ten šel do vězení na čtyřicet let, novinář XY dodnes pracuje v novinách YZ”.
Loni vyšel jeden extra povedený film tohoto typu, jmenuje se Když promluvila, v originále trochu trefnější She said. Je to o Megan Twohey a Jodi Kantor, dvou novinářkách z deníku The New York Times, které sundaly Harveyho Weinsteina. Téměř paradoxně formát novinářského filmu sedl Weinsteinově kauze jako prdel na hrnec. Když totiž dojde na téma sexuálního násilí, je velice složité vyobrazit ho na plátně sice objektivně, ale zároveň s plnou šíří zrůdnosti a škod, kterou za sebou zanechá.
Dramata točící se kolem znásilnění ve vás by design mají vyvolávat lítost, vztek nebo bezmoc. U akčních filmů pak bývá často sexuální násilí jenom jako laciná motivace pro pomstou hnaného hlavního hrdinu. She said nedělá nic z toho. Předkládá vám střípky informací, tak jak je dvě protagonistky samy zjišťovaly, a nechává vás, ať si hrozivý obrázek reality poskládáte sami.
Výsledná mozaika vaší vlastní detektivní práce je pak o to efektivnější. Tohle se stalo. Četli jste o tom v novinách a nikdy jste nad tím extra nepřemýšleli. A takhle to zničilo život zúčastněným. Jen informujeme.
Myslím, že She said by se mělo povinně pouštět všem lidem, kteří by chtěli nějak vokálně komentovat právě probíhající proces s Dominikem Ferim. Jen proto, aby viděli, jak závažné zločiny se právě u soudu projednávají.
Neuznávám feri play
Naše společnost je náchylná k sexismu, to je zkrátka fakt. Někteří z nás víc, někteří méně, něco je podníceno kulturně, něco rodině a někteří z nás jsou prostě kreténi od přírody. Těch posledních ale, chce se mi věřit, je málo. V hloubi duše věřím, že většina odsudků a často krutých úšklebků vychází z neinformovanosti a nedostatku empatie. Obzvlášť neinformovanost se ale stává v posledních letech jakýmsi odznakem volnomyšlenkářství, speciálně na sociálních sítích. Vysoká škola života je už dávno klišé, meme, ale memy a klišé vznikají z nějakého důvodu.
Občas můžeme nad konspiračními teoriemi a neuváženými finančními sázkami na prezidentské kandidáty jen potřást hlavou, ale čím dál tím častěji má tahle neinformovanost reálné důsledky, které ubližují reálným lidem. Během covidu jsme tenhle trend viděli u odmítání očkování a u soudu s Ferim je tomu zrovna tak.
Od chvíle, kdy celá kauza vypukla, sociální sítě se plnily snadno očekávatelnými výroky. Holky si za to můžou samy, nemají lézt k němu domů, co jako čekaly, mají být rády, že si jich kluk šikovnej vůbec všímá, jen se chtějí zviditelnit. A bylo jasné, že s blížícím se soudem se tyhle hlasy budou vracet ve velkém. To nikoho z nás doopravdy nepřekvapilo. Šokující ale bylo, že Feri sám postavil velkou část své minimálně veřejné obhajoby právě na téhle politice komentářů z Novinek.cz.
V úterním prvním dnu soudu nadnesl myšlenku, že přeci nepotřebuje nikoho znásilňovat, nezájmem žen netrpěl. Mohl rovnou dodat: “Stejně jako Andrej Babiš nepotřebuje krást, když je tak bohatý.” Ze stejného ranku se nesla i otázka, “proč by měl nějaké dívce strkat prsty do vaginy, když mu mělo jít o jeho vlastní uspokojení?” Protože chování sexuálního predátora není o sexu jako takovém, ale o moci. A tu exposlanec milerád demonstroval i v den soudu.
Jak jinak si můžeme vysvětlovat to, že během rozhovoru pro média před soudní síní třikrát cíleně zmínil jméno jedné z dívek. Přestože soud dělal všechno možné pro to, aby bylo s oběťmi zacházeno co možná nejdiskrétněji. A samozřejmě přihodil i pár větiček o duševních poruchách a snaze se zviditelnit.
Jmenovaná dáma mimochodem patří mezi těch pět výpovědí, které se policie rozhodla nezařadit do obžaloby. Feri tedy s těmi dívkami nakládá jako s prokazatelnými lhářkami. Jenže policie se nerozhodla je nezařadit pro to, že by nemluvily pravdu, ale proto, že si nebyla jista, zda došlo naplnění právní definice znásilnění. Což je rozdíl.
Někdejší vycházející hvězda TOP 09 se navíc všemožně ohání korespondencemi s řečenými ženami. Korespondencemi, které se měly odehrát po sexuálním napadení. A ptá se: “Proč by si se mnou normálně psaly, kdybych je znásilnil?” Protože mají za sebou trauma a každý se s traumatem vyrovnává úplně jinak.
A pokud chcete vidět reálný případ toho, kdy okolnosti ohnuly znásilněnou ženu až k tomu, že se vrátila do područí sexuálního násilníka, pusťte si She said.
Vysoká škola života
Abychom mohli vést konstruktivní veřejnou debatu kolem kauz typu Feri, jsou tyhle faktické, nedramatizované příběhy žen, které zažily sexuální útok, neocenitelnou pomocí. Pak totiž můžeme civilizovaně debatovat nad složitými otázkami jako jak bychom měli znásilnění právně klasifikovat, jak nakládat s věčným nedostatkem důkazů u takových případů a co dělat s odsouzenými poté, co si odsedí, případně s těmi, kteří jsou shledáni nevinnými pro nedostatek důkazů.
Protože tradičně se rozdělit na dva tábory konstruktivní nikdy nebude. Feriho obhájci, ať už právní nebo veřejní, doopravdy neví, jestli ty ženy skutečně neznásilnil. Lidé, kteří jsou přesvědčeni, že to udělal, to taky doopravdy neví. To bude muset rozhodnout soud. My se jako veřejnost můžeme jenom rozhodnout, jestli budeme toleratovat chování, které může přinést obětem ještě víc bolesti.
Já jen říkám, že je podezřelé, když někdejší ikona liberálních “elit” najednou používá logické argumenty prvního semestru studia filozofie na Vysoké škole života.
