Po pádu železné opony (či spíše po její formální řízené demontáži) jsme mnozí téměř třicet let sdíleli iluzi, že budeme již navždy žít v relativním bezpečí, stabilitě a prosperitě. Ten neklidný a nejistý svět byl přeci tak daleko a nám se nemohlo (nemůže) nic zlého stát. Iluze je mylný smyslový vjem, který vzniká na základě nesprávně interpretovaného podnětu. Iluze tak zákonitě dříve nebo později končí klamným očekáváním, nenaplněnou nadějí, tedy deziluzí, frustrací, rozčarováním, zklamáním a pak vystřízlivěním.
Ve svých privátních životech téměř každý občas zažíváme kolize a krize. Některé jsou předvídatelné a skoro až zákonité a jiné přicházejí nečekaně. Akce vyvolává reakci. Tou akcí může být i naše dlouhodobá lhostejnost, naivita a nedostatečná ostražitost. Signálů o tom, že relativní blahobyt nebude nekonečný, bylo již delší dobu více. Ten náš pyšný svět se naučil se zlem vycházet, tolerovat jej, a dokonce s ním kšeftovat. A tak mu ustupoval v klamné představě, že má vše pod kontrolou. A teď se ukazuje, že tomu tak není, že ruský medvěd a možná ještě více rafinovaný čínský drak kašlou na naše rádoby morality. Kašle na ně i turecký panovník. A kašlou na ně i prominentní oligarchové tam či onde, kteří přeci umí vytěžit z každé situace.
Zapomeňme na svět, který jsme znali před pár lety. Ten odešel. Čeká nás proměna ne nepodobná těm, kterými prošel svět po světových válkách ve dvacátém století. A zdaleka nejde jen o reakci na ruskou agresi na Ukrajině či globální kovidovou pandemii. Téměř netečně jsme po desetiletí přihlíželi devastaci přírodních zdrojů a všemocné síle peněz v různých koutech světa. Projevy hrubé síly se odehrávaly ještě nedávno tam někde daleko v zemích třetího světa. Teď je sledujeme online, obrazně řečeno v našich předsíních. Cui bono? Doba vymknuta z kloubů šílí. A my se ptáme, co bude dál?
Evropské dohody působí odhodlaně, ale bohužel mají příliš často podobu „dohodli jsme se, že se dohodneme“. To není konkrétní výtka, to je jen holé konstatování. Společně sdílené hodnoty mají příliš často efekt pouhé verbální proklamace. Politické reprezentace dbají především na svoje opětovné zvolení a často nevědomky opouštějí prostor reálného světa. Mechanismy řízení států a obcí pohlcují sebe samotné. Utápí se v nich i tvůrci a přímí aktéři, natož pak konzumenti a příjemci administrativních a politických rozhodnutí.
Více než kdy jindy se ukazuje, jak zcela klíčové je osobní zázemí každého jedince. Jde o pevné partnerské a rodinné vztahy, o nejbližší přátele, tedy o naše mikrosvěty, které jsou majákem a kotvou v rozbouřených vodách. Zní jako laciné klišé, ale je to tak. Krize nás může naučit rozlišovat skutečnou hodnotu všeho, co tvoří náš svět, oddělovat to podstatné od nánosu balastu. Je to výzva, test naší odolnosti a víry ve vlastní síly. I naši předci museli v minulém století překonávat nelehké časy, mnozí začínali znovu a znovu doslova z bodu nula. To je ta naše inspirace a také naděje, že i my nové výzvy zvládneme bez ohledu na krajně nepřejícné vnější okolnosti. Končí věk iluzí a čeká nás potkání se s novou realitou. Budeme k tomu potřebovat nejen hodně síly, ale také odvahy a trpělivosti.
„Změnou, kterou hledáme ve světě, se musíme stát my sami.“ Mahátma Gándhí (1869–1948).
