Viděl jsem fotky nově jmenovaného poradce amerického prezidenta Bidena pro jadernou politiku. Jmenuje se Sam Brinton, má extravagantní sexuální orientaci (nebinární, fluidní, kdo se v tom má vyznat), po úřadu chodí v šatech, lodičkách, pod nosem mu raší knír, což mu ovšem nebrání malovat si rty výraznou rudou rtěnkou.
„V této funkci budu dělat to, o čem jsem vždycky snil… Ve dne pracuji, abych zachránil lesbickou, gay, bisexuální, transgender, queer a pochybující mládež před sebevraždou, a v noci pracuji na záchraně světa před ekologickou katastrofou související s jaderným odpadem,“ dodal. Tak hlavně, aby to Brinton nepopletl a nezachraňoval svět před sebevraždou a LGBT komunitu před jaderným odpadem…
Jeho angažmá mě přivedlo k úvaze, co máme ještě v současném světě považovat za normální a co ne. Hranice se totiž posouvají rychleji, než si Brinton ráno nasouká na svá nebinární lýtka nylonky. Před pár lety by se fotky poradce amerického prezidenta promenujícího se po úřadu v dámské večerní róbě nenacházely v nabídce fotografických agentur v sekci „politické“, ale mohli byste je sledovat coby bláznivé skeče Monty Pythonova létajícího cirkusu nebo podobného nekorektního politického kabaretu.
Přitom samozřejmě nejde o samotnou sexuální orientaci jednoho vysoce postaveného úředníka světové velmoci, ale o to, že mi přijde normální klást na něj základní estetické nároky. Třeba že by měl na oficiální akce chodit v obleku, a ne v dámských šatech a lodičkách na jehlách. Když nic jiného, odvádí tím pozornost od samotné náplně své veřejné funkce, poslání.
I s vědomím toho, že mohu být obviněn z homofobie, transfobie a dalších zlých moderních fobií, píšu: Nevěřím, že Amerika nemá tisíce erudovanějších odborníků na jaderný odpad, než je Brinton, a kloním se k přesvědčení, že byl jmenován nikoli navzdory své sexuální orientaci, ale především díky ní. Biden, pokud si tedy ještě za pár dnů vzpomene, že jej jmenoval, může používat Brintona jako živý štít (nebo štítku, štítka?): Nesouhlasíte s jeho jadernou politikou? A nejste náhodou zastydlý bílý konzervativec, notabene tedy typ člověka, kvůli nimž páchají sebevraždy všichni ti mladí znejistělí lidé, které Brinton celé dny zachraňuje?
A tak je to dnes se vším.
Nejhorší je, že i to, co nám dnes přijde extrémně křiklavé, stane se zanedlouho normou. A mně nezbude než se hořce smát, že jsem se kdysi smál Brintonovi. A co ten aktuální vjem „vymaže“? Nechtějte po mně, abych si to představoval. Opravdu ne.
