Aféra tenisty Novaka Djokoviće je pomyslnou poslední kapkou, po níž už nelze mít žádné pochyby – je nejvyšší čas zrušit sport! A to nejen ten vrcholový nebo výkonnostní, ale i jakýkoliv zdravotně-rekreační. V nové, lepší společnosti pro něj není místo.
Srb Djoković je momentálně podle uznávaného žebříčku nejlepším světovým tenistou, a to s nemalým bodovým náskokem. Stále ale není jisté, jestli bude moct za pár dní usilovat o posílení své pozice na prvním ze čtyř nejvýznamnějších turnajů sezóny. Není totiž očkovaný proti covidu, což je pro start v Austrálii problém.
Bohužel nejde o výjimku. Podobný zádrhel čeká v únoru XXIV. zimní olympijské hry v Pekingu. Čína má nastavená tak přísná proticovidová pravidla, že řada sportovců už předem odřekla účast. Namátkou – neočkovaní borci musí po příletu na tři týdny do karantény, minimálně stejnou dobu stráví v čínské karanténě také každý, komu test kdykoliv v průběhu her ukáže pozitivní výsledek. Pro špičkové hokejisty, lyžaře atd. je to ve vrcholné sezóně mnohdy nemyslitelný výpadek.
Jaká je za takových podmínek hodnota vybojovaných medailí? Pokud v Melbourne nepustí Djokoviće na kurt, dostane sice vítěz turnaje vysněný pohár, ovšem s vědomím, že nejsilnějšího soupeře mu z cesty odstranili úředníci. „Vyhrál, ale co kdyby hrál Djoković?“ uslyší a přečte si tolikrát, že se té pochyby sám nikdy nezbaví. Totéž platí pro olympijské stupně vítězů – případné vavříny ze závodu, v němž z formálních důvodů chyběli ti nejlepší, budou vždy jen podmíněným, neplnohodnotným triumfem.
K tomu všemu si přidejme, jak je vrcholový sport neustále infikován politikou – znovu olympiáda v Číně a návrhy na její bojkot kvůli tamnímu režimu, tahanice o duhově nasvícené stadióny při evropském šampionátu ve fotbalu, kádrování hráčů podle toho, jestli před zápasem poklekli na podporu boje s rasismem… S původním kláním o to, kdo rychleji, dál, výš, lépe…, to nemá sice nic společného, přesto je toho ale vrcholový sport plný a nezřídka to vypadá, že jsou tyto „nesportovní“ okolnosti důležitější než výsledek na hřišti či dráze.
Už to samo by mohlo vést k zamyšlení, zda není nejvyšší čas výkonnostní sport prostě zrušit. A co teprve, když přidáme požadavky, které s sebou přináší nová, progresívní doba. Před soupeřením a prosazováním individuality má mít podle věrozvěstů nových pořádků přednost spolupráce a zájem celku. Orientace na výkon je odsuzována jako škodlivý projev dravého kapitalismu. Rovnost místo nerovnosti, toť heslo dneška. Vše ostatní prý vede k rostoucí stresové zátěži a rozdělené společnosti. Zkuste ale těmito moderními nároky poměřit sportovní klání – soupeření je jeho základním principem, orientace na výkon je nezbytná pro úspěch a vyprávějte o rovnosti poslednímu závodníkovi, když sleduje dekorování vítězů.
Vrcholový a výkonnostní sport to má zpečetěné. Tenisové Australian Open se sice může přejmenovat třeba na Pfizer Open a spolu s olympiádou (a postupně dalšími a dalšími soutěžemi) ještě nějaký čas fungovat jako prostor pro poměřování sil druhořadých, leč poslušných sportovců. Pokud se ale bude společnost vyvíjet směrem ke všeobecné a všudypřítomné inkluzi, bude to stejně jen odklad nevyhnutelného konce. Ten může přijít třeba s tím, až v ženských kategoriích budou běžně soutěžit přeoperovaní muži (což není utopie, ale počínající trend).
Zbývá sport rekreační, který má mít funkci psychické relaxace a upevnění zdraví člověka. Co nám ale dnes a denně říkají skoro všichni politici a lékaři vydávaní za kapacity? Kolikrát jste slyšeli, že by vám doporučili jako ochranu před covidem sport a otužování pro posílení imunity? Nebo třeba snižování nadváhy. Přitom je jednoznačné, že většina nemocných s těžkým průběhem covidu byla obézních nebo měli i jiné nemoci způsobené vesměs nezdravým životním stylem (tedy opět nadváhou, nedostatkem pohybu, nezdravým jídelníčkem). Přes to všechno místo propagace sportu slyšíme ze všech stran o tom, jak vše vyřeší jedna, dvě, tři… dávky vakcíny.
Vy nemusíte pro zdraví dělat nic, stačí nosit respirátory a nechat se naočkovat. Proti nemoci očkování nebo lék, na špatnou náladu třeba, třeba… legalizace marihuany. Takže i rekreační sport to má za pár. Nebo že by si snad přece jen někdo všiml, že to tak úplně nefunguje, a je tedy zřejmě něco špatně?
