Ve vyhrocené předvolební náladě se odpor části veřejnosti vůči premiéru Babišovi obrátil i proti policejním bodyguardům. Ti k němu nepustili novináře požadující odpovědi v kauze Pandora Papers. Ač by jako ochránci nejmocnějšího tuzemského politika měli mít prvotřídní výcvik, ukázalo se, že jim ujíždějí nervy a nezvládají vyhrocené situace tak, jak by člověk od elitních profíků čekal.
Nejméně dva novináři, jeden z nich z britské BBC, se v minulých dnech dostali do strkanice s Babišovou ochrankou. Zástupci médií chtěli od premiéra odpovědi na otázky týkající se toho, že protáhl 400 miliónů korun přes daňové ráje a nakoupil za ně nemovitosti ve Francii. Babiš se s nimi nehodlal bavit a jeho strážci od něj novináře drželi na distanc, aby šéf vlády mohl bez problémů odejít a nemusel se s nimi napřímo setkat.
Obě situace zachytilo video a objevily se na sociálních sítích. A rázem byl oheň na střeše – někteří novináři, někteří politici a někteří věční diskutéři měli jasno. Policie podle nich hrubě selhala, když bránila novinářům být oněmi pověstnými „hlídacími psy demokracie“ a konfrontovat politika s jeho průšvihem. Policejní prezident Jan Švejdar se svých podřízených zastal: „Bez ohledu na to, kdo je premiérem, jakou má politickou příslušnost či jaká je jeho obliba u veřejnosti, je primárním úkolem ochránců nepřipustit ohrožení chráněné osoby či bližší kontakt naprosto s kýmkoliv, není-li to výslovný zájem chráněné osoby. Viděl jsem dvě videa, na kterých policisté dělali svou práci.“
Se Švejdarem je v tom potřeba souhlasit. Je čistě věcí chráněné osoby, aby svým strážcům řekla, že teď půjde mezi lidi a bude dělat kontaktní kampaň, případně dávat rozhovory médiím. V opačném případě je úkolem ochránců nepustit k chráněnci do bezprostřední blízkosti nikoho. To znamená ani novináře, kteří nejsou nic víc než ostatní lidé (ač si leckdy myslí opak). Bodyguardi nemohou říct premiérovi: „Sorry, ale paní je novinářka, takže tady ji máte, ať chcete, nebo ne, a pokud se vám bude stavět s mikrofonem do cesty a nebude vás chtít bez odpovědi pustit, strkejte se s ní sám“.
Druhá věc ovšem je, jak se policisté své práce zhostili. Minimálně na jednom, ale spíš na dvou ochráncích bylo vidět, že mají problém s ovládnutím emocí. Zejména jejich neverbální (ale i verbální) komunikace – pohledy, gesta, pohyby – jasně signalizovala vztek, podrážděnost a averzi vůči novinářům, kteří na jejich chráněnce dotírali otázkami.
Kdyby se vycvičení bodyguardi postavili novinářům do cesty s profesionálním klidem, jasně a srozumitelně je „jménem zákona“ vyzvali, aby premiérovi umožnili odchod a využili k tomu svou fyzickou i psychickou převahu, nemohl by nikdo soudný říct ani popel. Zbytečné strkání, pokřikování a dohadování je bohužel připravilo o část autority – asi jako když rodič neudrží nervy na uzdě a ve sporu s pubertálním potomkem na něj místo věcné argumentace začne hystericky ječet.
Objektivní hodnocení Babišových strážců by tedy mělo znít zhruba tak, že jejich zákrok byl v rámci zákona, ale provedení bylo dost mizerné. Možná by jim neuškodilo absolvovat stáž „na dveřích“ některého frekventovaného hudebního klubu. Soukromí „dormani“ tam rozhodně nezažívají méně vyhrocených situací, ale přesto by některé policejní bodyguardy mohli školit, jak udržet nervy na uzdě.
