Málokterý politik by se chlubil tím, že je populistou. A to ani skuteční populisté. Většinou se toto označení používá jako kritika, nadávka či při nedostatku jiných nápadů. Buď je to způsob, jak protivníka zostudit. Anebo při snaze označit politika anebo stranu, kteří se vymykají obvyklým nálepkám.
Slovy o populistech se to hemžilo i v nedělních Otázkách Václava Moravce. Když bývalý ministr financí Miroslav Kalousek opakovaně mluvil o vládě – a zvláště o hnutí ANO – jako o populistech, přešla současná šéfka státní kasy Alena Schillerová do protiútoku: „Jste normální populista.“
Reakce někdejšího šéfa a teď už i bývalého poslance za TOP 09 nemohla být jiná. „Peklo zamrzlo a nejpopulističtější vláda v historii České republiky říká Kalouskovi, že je populista,“ pronesl směrem k ministryni za ANO. Připustil během debaty na ČT nicméně, že populisté jsou ve vládě i v opozici.
A slovní přestřelky pokračovaly, když došlo na řeč, jak vláda nakládá s covidovými daty a podle toho žádá o prodlužování nouzového stavu. „Já bych za tu vaši neodpovědnost nechtěl nést svoji vlastní odpovědnost,“ prohlásil Miroslav Kalousek. „To je prostě nekomentovatelné,“ kontrovala Alena Schillerová.
Ale zpátky přímo k otázce populismu. Například Encyclopaedia Britannica to na svém webu definuje takto: „Populismus je politický program či hnutí, které se zastává – či tvrdí, že se zastává – běžného člověka, obvykle vůči skutečné či předpokládané elitě či establishmentu. V populismu se obvykle mísí levicové i pravicové prvky. Staví se proti velkému byznysu a finančním zájmům, často mezi jeho nepřátele patří i zavedené socialistické strany.“
Podobně ještě stručněji to vidí i Oxfordský slovník angličtiny (v překladu na české Wikipedii): „Populismus je politický přístup spočívající ve snaze oslovit běžného člověka, který se domnívá, že vládnoucí skupiny nehájí či přehlíží jeho zájmy.“
Neboli je to trošku jinak, než se obecně míní. A jak se tím politici vzájemně častují. Není to pouhé nadbíhání voličům, dělání líbivých kroků za cenu nesmyslně velkých státních výdajů či prostě zmatkování vlády podle momentálních nálad ve společnosti. I když i v tomhle všem mohou prvky populismu být.
Přitom populismus nemusí být nutně špatná věc. Pokud je používán jen v mírné formě, jestliže jde o naslouchání lidem, kteří se cítí být přehlížení. A získávání jejich hlasů. Pokud se to nepřehání, není na tom nic špatného. I o tom je politika.
Možná nejblíže – byť nechtěně – se každopádně během nedělní debaty na ČT definici populismu přiblížila třetí z diskutujících, ekonomka Ilona Švihlíková. To když prohlásila: „Věci, jako je pandemie, by především měly být řízeny odborníky. A ti by měli mít to rozhodující slovo, jaká opatření přijmout.“
Což zapadá do moderního přesvědčení, že politici si jen hájí své zájmy a vládnutí by se mělo předat do rukou právě „odborníkům“. Hlasy epidemiologů a dalších expertů jsou v téhle situaci mimořádně důležité a mělo by se jim co nejvíce naslouchat. Rozhodovat ale musí volení politici. Ti nesou hlavní politickou zodpovědnost a ti se budou ze svých rozhodnutí zodpovídat, například v říjnových volbách. Populisti nepopulisti.
