Běloruská strategická útočná operace „Bagration“, pojmenovaná po slavném ruském knížeti gruzínského původu a generálovi pěchoty, jenž podlehl zranění v krvavé bitvě u Borodina roku 1812 proti Napoleonovi, začala 23. června 1944, sedmnáct dní po vylodění Spojenců v Normandii, kde právě v té době sváděli těžké boje. Jejich válečné úsilí tudíž vydatně podpořila.
Operace gigantických rozměrů
Sovětské velení pro ni vyčlenilo vojska 1. pobaltského, 3., 2. a 1. běloruského frontu a Dněperskou válečnou flotilu. V sestavě 1. běloruského frontu operovala rovněž 1. armáda Polského vojska (WP). Na začátku operace čítala sovětská vojska 168 divizí, 12 tankových a mechanizovaných sborů, 20 brigád a sedm opevněných prostorů (2 331 700 vojáků) a 1. armáda Polského vojska čtyři pěší divize a po jedné jezdecké a samostatné tankové brigádě (79 900 osob). Tyto síly měly k dispozici 34 016 děl a minometů, 4070 tanků a samohybných děl a 4853 bojových letounů.
Proti nim stojící německá vojska disponovala 800 000 vojáky, 63 divizemi, 7627 děly a minomety, 900 tanky a samohybnými (útočnými) děly a 1342 bojovými letouny. Rudá armáda nad nimi tedy měla značnou převahu.
Během operace se jí postupně dodatečně zúčastnilo velitelství sovětské 2. gardové a 51. armády, 19. tankový sbor a 24 divizí.
Dvě etapy operace „Bagration“
Podle charakteru bojové činnosti a obsahu plněných úkolů se běloruská strategická útočná operace dělila na dvě etapy. V první, probíhající od 23. června do 4. července 1944, se odehrála vitebsko-oršská, mogilevská, bobrujská, polocká a minská frontová útočná operace. Ve druhé (5. července–29. srpna) provedla Rudá armáda vilniuskou, šiauliaiskou, bělostockou, lublinsko-brestskou, kaunaskou a osoveckou frontovou operaci.
„Bagration“ trval 68 dní na frontě široké 1100 kilometrů. Sovětská vojska postoupila o 550 až 600 kilometrů. V první etapě činilo denní tempo jejich postupu 20 až 25 kilometrů, ve druhé kleslo na třináct až čtrnáct.
Rudá armáda osvobodila Běloruskou sovětskou socialistickou republiku a 3. července její hlavní město Minsk, či spíše ruiny, které z něj zbyly, části Litevské SSR (13. července její metropoli Vilnius) a Lotyšské SSR, porazila skupinu armád „Střed“, zničila 17 jejích divizí a tři brigády. Padesát divizí ztratilo víc než polovinu početního stavu. Sami Němci označovali tento debakl za horší porážku než Stalingrad a připouštěli ztrátu 25 až 28 divizí a nejméně 350 000 mužů (podle sovětských údajů asi půl miliónu).
Draze zaplacené vítězství
Sovětské ozbrojené síly dosáhly tohoto skvělého vítězství za vysokou cenu. Podle oficiálních údajů ztratily 765 815 vojáků, z toho 178 507 činily trvalé (mrtví, nezvěstní a zajatí; vzhledem k tomu, že sovětská vojska postupovala, připadá naprostá většina na mrtvé, případně nezvěstné) a 587 308 zdravotnické ztráty (ranění, nemocní, popálení a postižení kontuzí). To představovalo v průměru 11 262 vojáků denně! První armáda Polského vojska odepsala 5073 vojáků (1533 činily trvalé a 3540 zdravotnické ztráty), denně tedy v průměru pětasedmdesát.
Nemalé výše dosáhly také ztráty výzbroje a bojové techniky. Sovětské ozbrojené síly přišly o 183 500 pěchotních zbraní, 2957 tanků a samohybných děl, 2447 děl a minometů a 822 bojových letounů.
Srovnání s bitvou o Normandii
Připomeňme, že 6. června 1944, v den D, zahájení invaze do Normandie (operace „Overlord“), ztratili Spojenci podle knihy Micheala Clodfeltera Válčení a ozbrojené konflikty 10 247 vojáků včetně 2132 padlých a zemřelých na zranění (je však možné, že reálné číslo je značně vyšší; údaje o ztrátách na krvavé pláži „Omaha“ se totiž značně rozcházejí) a Němci 4000 až devět tisíc.
Celkem přišli Spojenci během bitvy o Normandii (6. června až 30. srpna 1944) podle švédského historika Niklase Zetterlinga o 209 672 vojáků (36 976 mrtvých, 153 475 raněných a 19 221 nezvěstných), 4101 letoun, zhruba 4000 tanků a samohybných děl, 59 plavidel potopených a 120 poškozených. Němci ztratili 288 875 vojáků (23 019 mrtvých, 67 240 raněných a 198 616 nezvěstných), 2127 letounů, přibližně 2200 tanků a samohybných (útočných) děl a 191 plavidel.
Místo „plánovitého ústupu“ z ostudy kabát
Jelikož německá propaganda hovořila o „plánovitém ústupu z Běloruska“, ačkoli zde Wehrmacht utrpěl katastrofální porážku s dalekosáhlými následky, a britský a americký tisk označoval tažení Rudé armády v Bělorusku za procházku (z výše uvedených údajů jednoznačně vyplývá, že o žádné procházce nemůže být vůbec řeč) jen díky tomu, že početná německá vojska odveleli do bojů proti západním Spojencům ve Francii, rozhodlo se sovětské vedení k neobvyklému kroku.
Sedmnáctého července 1944 pochodovalo ulicemi Moskvy 57 600 německých vojáků zajatých během operace „Bagration“ s několika generály a desítkami důstojníků v čele. Britský publicista Alexander Werth, snad nejobjektivnější dopisovatel ze Sovětského svazu za Velké vlastenecké války, napsal ve své knize Od Stalingradu po Berlín: Zvláště zarážející bylo chování zástupů Rusů lemujících ulice. Mládenci bučeli a hvízdali, ba leccos na Němce házeli, ale dospělí je zadrželi; lidé hleděli zachmuřeně a tiše, ale mnohé ženy, zejména starší, byly při pohledu na zašpiněné Frice naplněny soucitem (některé měly i slzy v očích). Vzpomínám si, jak jedna stařena mumlala: „Právě jako naši ubozí chlapci... i je nahnali do války.
Není-li uvedeno jinak, číselné údaje obsažené v tomto článku pocházejí ze statistické studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století. Ztráty ozbrojených sil autorského kolektivu pod vedením kandidáta vojenských věd, profesora Akademie vojenských věd generálplukovníka G. F. Krivošejeva, vydané v Moskvě roku 2001, a z dvoudílné knihy Velká vlastenecká válka 1941–1945. Tažení a strategické operace v číslech početného autorského kolektivu, vydané roku 2010 rovněž v Moskvě.
