Ozáření pro každého: Jadernému soláriu při testech zbraní se lidé vystavovali často dobrovolně
Černobyl se stal symbolem radioaktivní kontaminace gigantického rozsahu. Celkem 449 nadzemními jadernými testy hlavně amerických a sovětských pum ze čtyřicátých až šedesátých let se přitom lidstvo dobrovolně vystavilo až tisíckrát většímu jadernému soláriu. Hoteliéři v Las Vegas lákali výhledem na atomové hřiby a u atolu Bikini se na radioaktivní spad chodilo v tričku, s holýma rukama, kyblíky, rejžáky. První pokus se zde uskutečnil 1. července 1946.
Celá řada faktorů brání objektivnímu porovnání rozsahu kontaminace prostředí, zdravotních následků či počtu úmrtí v důsledku testů jaderných zbraní ve vztahu k havárii v Černobylu. Podle respektované Mezinárodní agentury pro atomovou energii unikla sice z černobylské elektrárny radioaktivita ekvivalentní asi 400 hirošimským pumám, nicméně i tak šlo „jen“ o tisícinu, nanejvýš setinu kumulativní kontaminace způsobené testy mnohem silnějších pum během prvního poválečného čtvrtstoletí.
Že jde o pověstné sčítání hrušek s jablky, vyplývá již ze samotného průběhu jaderného štěpení, či naopak fúze. V ohnisku exploze jaderné pumy panují teploty miliónů, ne-li desítek miliónů stupňů Celsia. Většina jaderného materiálu v podstatě shoří, zůstanou převážně prvky s krátkým poločasem rozpadu. V Hirošimě se tedy již není třeba radiace bát, zato oblasti zamořené výbuchem v Černobylské jaderné elektrárně ještě dlouho zůstanou životu nebezpečné. V případě podobných havárií totiž vstupují do hry podstatně nižší teploty, do okolního prostředí se proto šíří i prvky s mnohem delším poločasem rozpadu. Třeba místo pěti let v případě „bombového“ kobaltu se nejen kvůli menšímu žáru uvolňuje do prostředí například plutonium, jehož smrtící účinky zeslábnou na polovic bratru za 24 tisíc let!
Při katastrofě z 26.–28. dubna 1986 došlo k intenzívní kontaminaci přibližně 100 000 km2, a to především na území tehdejších svazových republik Běloruska, Ukrajiny a Ruska. Během prvního čtvrtroku zemřelo na nemoci z ozáření 31 osob. Počet smrtelných onemocnění karcinomy se odhaduje na čtyři tisíce lidí z asi pěti miliónů, které se vyskytovaly na kontaminovaném území.
Naproti tomu počet úmrtí v důsledku stovek amerických jaderných testů bývá uváděn v širokém rozptylu 70–800 tisíc! Může za to intenzívní ozáření, jemuž byli z prakticky bezprostřední blízkosti vystaveni vojáci, obyvatelé, ale i turisté fascinovaně sledující spektakulární podívanou. Nad životy, jež stály tehdejší sovětské pokusy, visí pro utajovací obsesi komunistů ještě větší otazník.
Kde a kdy to vlastně všechno začalo?
Hirošima hned naostro
Opuštěná letecká základna Alamogordo, poušť White Sands ve státě Nové Mexiko, 16. červenec 1945, 5.30 hodin ráno. První jaderná exploze v dějinách lidstva probíhá v přísném utajení, na asijské frontě stále ještě zuří druhá světová válka. Test má ověřit výsledky práce 600 000 lidí podílejících se během uplynulých dvou let na třiceti místech USA, Velké Británie a Kanady na gigantickém Projektu Manhattan.
Při generálce sledují vědci explozi z uctivé vzdálenosti 30 kilometrů. Jde o plutoniovou pumu, předobraz pumy Fat Man, svržené 9. srpna 1945 na Nagasaki. Málo se ví, že technologicky odlišná uranová alternativa Little Boy, aktivovaná ještě o tři dny dříve nad Hirošimou, předem vyzkoušena nebyla. Nešlo přitom jen o faktor času, jak by se snad mohlo zdát. Na Chlapečka totiž padly veškeré americké zásoby vzácného izotopu 235U.
O rok později už jaderný arzenál USA disponuje mnohem většími možnostmi, Bílý dům i Pentagon si navíc dobře uvědomují obrovský odstrašující i propagační potenciál nové zbraně. V atmosféře rychlého ochlazování vztahů v bývalé protihitlerovské koalici, na počátku studené války, je 1. července 1946 uspořádána první veřejná demonstrace nukleární síly. Z bezvýznamného atolu Bikini, od Havaje vzdáleného 4300 kilometrů, evakuovali 167 tamních obyvatel a dopravili sem přes devadesát vyřazených ponorek, křižníků i letadlových lodí. Špičková technika druhé světové války bude konfrontována se zbraní nové éry. Přenos události přebírají tisíce radiostanic, shoz z bombardéru B-29 na vlastní oči sledují američtí kongresmani a senátoři, ale také činovníci OSN. Nechybí dokonce ani delegát z Moskvy.
Sověti otestují vlastní odpověď 29. srpna 1949 v kazašské stepi. To už v Americe běží prakticky sériová produkce, do konce roku 1949 mají USA k dispozici 170 jaderných pum. SSSR to na první padesátku dotáhne až ve dvaapadesátém. Zkoušejí se ostošest, bez toho se horečný vývoj čím dál účinnějších, přitom menších a v boji praktičtějších podob exkluzívní zbraně neobejde.
I tic, tic all day long
V psychóze hrozící třetí světové války se v myslích současníků mísí děs z bleskurychlého vyhlazení celých aglomerací s fascinací možnostmi, které přístup k takřka neomezenému množství energie skýtá. Obecné povědomí o fatálních nemocích z ozáření či poločase rozpadu radionuklidů zamořujících ekosystém se limitně blíží nule. Ostatně blažená nevědomost, spíše tušení a pochybnosti než komplexní znalost problematiky, panují i v armádních a zpočátku také vědeckých kruzích. Tak proč vyčítat Waltu Disneymu vydání dětské knížky Můj kamarád Atom či Louisi Réardovi, francouzskému tvůrci odvážných dvoudílných plavek, jejich označení bikiny. Žena v nich prý zazáří stejně oslnivě jako atomová puma v Tichomoří.
Geiger-Müllerovy počítače detekující intenzitu ionizačního záření se v laboratořích používají už dobrých dvacet let, když proniknou i do pop-music a amerických domácností. Doris Dayová, blonďatá interpretka druhoválečného šlágru Sentimental Journey, v devětačtyřicátém koketně rýmuje:
„I tic, tic, tic and my heart beats quick
How can anything go wrong?
When I’m listening to that Geiger counter song
I tic, tic all day long.“
Tedy volně přeloženo:
„Tikám tik, tik a srdce mi buší
Pročpak by to nemělo vyjít jen?
Naslouchaje písni v Geigerově počítači
Tikám, tikám po celý den.“
Už v příští sezóně se geigery objeví v nabídkovém katalogu mamutí zásilkové služby Sears, Roebuck & Company, což zásadně přispěje k jejich masovému rozšíření. Pátrání po stopách radioaktivity se přinejmenším v USA stane zpočátku vzrušující, brzy však poněkud morbidní obdobou pozdějšího lovu pokémonů či hledání kešek. Jen ten, kdo opatří geigera a zajistí vybudování privátního atomového krytu, udělal dost pro rodinu.
Houbaření ve Vegas
Od exploze sovětské pumy v létě 1949 se k okouzlení nezměrnou silou rozpoutaných běsů přidaly sice obavy z jaderné války, ale ještě nešlo o psychózu srovnatelnou s karibskou krizí podzimu dvaašedesátého. Ani jedna ze supervelmocí zatím neměla k dispozici dostatečně výkonné rakety potřebného dosahu, proti nimž – na rozdíl od pomalých bachratých vrtulových bombardérů à la hirošimská Enola Gay – prakticky nebylo jiné obrany než odvetný atomový úder s fatálními následky.
A tak když US Army v roce 1951 přenesla část testů jaderných zbraní do Nevadské pouště, měla o diváky postaráno. Z přibližně 100 kilometrů (!) vzdáleného Las Vegas, centra zábavního průmyslu, se v následujícím období stalo jeviště smrtonosného divadla. Pouhým okem šlo pozorovat přes stovku rychle mohutnících jaderných hřibů.
Barmani pohotově namíchali drink Atomový koktejl, pořádaly se soutěže královen krásy Miss Atomic Bomb s rádobyvtipnými plavkami ve tvaru hřibu, hoteliéři nezapomněli hostům zdůrazňovat orientaci oken pokoje směrem k pouštní střelnici. A protože všechno zevšední, tak se místní časem už ani nezastavovali na ulici. Nad rozpoutanými běsy na obzoru tak žasli jen návštěvníci města. Radiaci byli však vystaveni všichni.
O zdravotních následcích se buď vůbec nemluvilo, nebo byly bagatelizovány. Ještě v pětapadesátém ubezpečoval seriózní deník New York Times své čtenáře o bezpečnosti pozorování nevadských testů. Přitom již o dva roky dřív se kumulovaný spad z několika pum vinou silného větru dostal až do 300 kilometrů vzdáleného Utahu, kde během několika týdnů zahubil tisíce ovcí. Lékaři spolu s vědci již prozřívali, v oblasti během následujícího období zaznamenali abnormální výskyt leukémie i dalších karcinomů. Na jejich varování však armáda, média, neřkuli veřejnost přiměřeně nezareagovaly.
Obecně převládalo přesvědčení, že jde o zcela přiměřenou oběť posilování národní bezpečnosti země. Odstrašující účinek růstu hřibů za humny Vegas měl přece pomoci zabránit opakování frontových hrůz, na něž se všichni v krátkém euforickém mezidobí mezi druhou světovou válkou a Koreou tak usilovně snažili zapomenout.
Samotní vojáci se prakticky ihned po výbuchu vydávali do jeho epicentra, aby zkoumali míru poškození odpalovací železobetonové věže, figurín, maket domů nebo vozidel rozmístěných v různých vzdálenostech a pozicích. I československý časopis Svět motorů tehdy přinášel americké poznatky a tipy, třeba nakolik je účelné lehnout si při explozi na podlahu automobilu.
Horečné přebíjení trumfů
Účinnost jaderných náloží vzrůstala, soutěžení mezi supervelmocemi nabíralo na obrátkách. Američané si dlouho udržovali náskok, Sověti však jejich výsledky s čím dál kratším zpožděním dorovnávali a později i překonávali. Nastala nová éra vodíkových pum, nejméně o dva řády silnějších než starší technologie. Místo štěpení jader v nich totiž dochází k termonukleární fúzi, podobné té, jejíž energií disponuje třeba Slunce. Spojené státy měly vodíkovou pumu od listopadu 1952 hlavně díky tandemu fenomenálních fyziků, naturalizovaných Židů. První z nich, Edward Teller, se narodil v Budapešti, Stanisław Marcin Ulam pro změnu ve Lvově. V sovětském týmu zase sehrál klíčovou roli Klaus Fuchs, protestantský vědec, krátce po válce „ukořistěný“ v poraženém Německu.
Debut americké pumy o síle 10,4 megatuny TNT čili 450násobku té z Nagasaki sledovali na atolu Eniwetok diváci z plážových lehátek, chráněni jen tmavými brýlemi. Ve čtyřiapadesátém se detonace novinky Caste Bravo vymkla kontrole, síla 15 megatun totiž dvouapůlnásobně překonala očekávání. Exploze rozervala skály na Bikinách do vzdálenosti 30 kilometrů, radioaktivní spad kontaminoval 18 000 km2 Tichého oceánu.
Veřejnost zalarmoval tragický příběh japonských rybářů, jejichž kutr plul nedaleko atolu. Pleť jim zčernala, vlasy vypadaly, radista po několikaměsíčním utrpení zemřel. Jeho pohřbu se zúčastnilo na 400 000 osob, 30 miliónů obyvatel Japonska podepsalo petici proti testům jaderných zbraní. Podpořil je i papež.
V atmosféře studené války však intenzita pokusů vedoucích k zamoření životního prostředí rostla: jen na Bikinách detonovalo během čtyř let jedenadvacet pum.
Přes tisíc karambolů
Množily se také případy nehod při nakládání s jadernými zbraněmi, jež hrozily přinejmenším regionální apokalypsou. Američané totiž před zavedením raket s jadernými hlavicemi a v menší míře i později – až do roku 1968 – udržovali ve vzduchu v nepřetržité pohotovosti bombardéry s jadernými pumami. Tu a tam některý havaroval. V lepším případě spadla nálož do moře, v horším se roztříštila o zem. Aniž vybuchla, kontaminovala rozptýlenými radionuklidy okolí. Třeba ve Španělsku roku 1966 zasáhlo plutonium z vypadlé vodíkové pumy 22 hektarů.
Sověti se – na rozdíl od Američanů – snažili vlastní pokusy utajit, testy prováděli hlavně v odlehlých částech řídce osídlených stepí. Doslova na ráně byl Kazachstán. K největšímu neštěstí došlo 27. září 1957 na Urale, v závodě produkujícím plutonium. Exploze betonového skladu jaderného odpadu vedla k ozáření 270 000 osob. Příliš nepomohla ani evakuace desítek tisíc lidí: tisíce jich zemřely. Přesto se událost před světem podařilo ututlat. Nepřekvapí proto, že se Sověti podle osvědčeného mustru o totéž pokoušeli i v případě Černobylu. Jenže mezitím uplynulo 29 let a globálnímu monitoringu radioaktivity spolu s takřka vševidoucími špionážními letadly plus satelity již katastrofa podobného rozsahu nemohla uniknout.
Ike i Sacharov
Když v lednu 1953 do Bílého domu nastupoval Dwight Eisenhower, hrdina druhé světové války respektovaný i Sověty, začalo se blýskat na lepší časy. Hned v inaugurační řeči varoval před schopností jaderných zbraní vyhladit život na Zemi. Na podzim téhož roku vystřídal zemřelého Stalina v Kremlu Nikita Chruščov. Po seznámení s možnostmi arzenálu, od něhož převzal pomyslný klíč, podle vlastních slov několik nocí nespal.
Závody ve zbrojení sice pokračovaly, nicméně v létě 1955 zasedly hlavy obou supervelmocí k jednání v Ženevě – během deseti let od konce války šlo o první schůzku na nejvyšší úrovni. Chruščov prý s ulehčením zjistil, že se Američané jaderného úderu protistrany bojí podobně jako sami Sověti. Eisenhowerův návrh posílit vzájemnou důvěru zavedením recipročního sledování vojenských zařízení ze vzduchu sice ještě padl pod stůl, ale koncem 50. let už čas dozrál k nepsané dohodě o moratoriu na další testy.
Jenže 30. října 1961 Sověti nad ostrovem Nová země odpálili třístupňovou Car-pumu, jejíž síla ekvivalentní asi 50 megatunám TNT zůstává dodnes nepřekonána. Atomový hřib narostl do výše 60 kilometrů, záblesk byl pozorován na vzdálenost 1000 kilometrů.
Chruščovovo původní zadání přitom znělo na dvojnásobnou sílu, jaderní fyzici se však vzepřeli: z vojenského hlediska neměla tak těžká a neohrabaná zbraň smysl, navíc by vysklila okna až v Moskvě. Jeden z nejbrilantnějších mozků stojících za projektem, budoucí nositel Nobelovy ceny za mír Andrej Sacharov, alespoň upravil konstrukci tak, aby minimalizoval radioaktivní spad. Každá během testů uvolněná megatuna totiž podle jeho výpočtů dříve nebo později stála život v průměru 10 000 lidí – ať už v SSSR, USA, nebo jinde po světě.
Eisenhowerova nástupce Johna F. Kennedyho rozzuřila nejen síla sovětské zbraně, ale snad ještě víc fakt, že Chruščov prolomil domluvené moratorium. Kennedy pohrozil Sovětům obnovením vlastních pokusů, pokud protistrana nepotvrdí svůj závazek. Odpovědi se nedočkal, a tak nechal na Vánočním ostrově u Jávy odpálit další ohňostroj, který generoval obrovské množství jaderného spadu: během půl roku tu explodovalo 36 pum.
Eskalace měření sil, a hlavně otřes způsobený v říjnu 1962 kubánskou krizí, během níž se lidstvo ocitlo na samém prahu sebezničení, dohnaly delegace Spojených států, Sovětského svazu a Velké Británie k jednacímu stolu. Po uskutečnění celkem 449 testů došlo 5. srpna 1963 k dohodě o ukončení odpalů na zemi, ve vzduchu i ve vodě. V následujících letech tak byla hojně využívána zbývající možnost podzemních explozí, podstatně omezující šíření vražedné radioaktivity a tlumící destrukční sílu zbraní.
Trojici jaderných velmocí k dohodě motivovala také snaha zabránit šíření nukleárních zbraní do jiných zemí, nemožnost provádět testy totiž vývoj podstatně komplikuje, zpomaluje. Teprve mnohem později vstoupily do hry zástupné počítačové simulace. Zamořování životního prostředí radiací z jaderných testů tak sice probíhá dodnes, ovšem v nesrovnatelně menší míře než za časů našich nic netušících, ale o to oslněnějších otců či dědů.
