Je konec zákazů knih, prohlásil Vatikán. Pro katolíky ale Index librorum prohibitorum platil i nadále
Index librorum prohibitorum neboli seznam zakázaných knih zavedl papežský úřad v roce 1559 a oficiálně ho zrušil až 14. června 1966. Jeho historie je stejně fascinující jako fakt, že cenzurování, zákazy a pálení knih odporujících katolickým dogmatům trvalo celých 400 let.
Boj s nepohodlnými myšlenkami a knihami, které je šíří, má křesťanství zabudováno do samých základů svého učení. Už v Bibli se v 19. kapitole knihy Skutků píše, jak svatý Pavel přišel obracet bezvěrce do Efesu a „mnozí z těch, kteří se zabývali magií, přinášeli své knihy a přede všemi je pálili. Tak se mocně šířilo Pánovo slovo a rozmáhalo se.“
Nebezpečné knihy a nebezpečné myšlenky
Šíření Pánova slova prostřednictvím pálení knih se pro křesťany stalo tak důležitým opatřením, že ho nemohli nechat na dobrovolnosti majitelů. Už někdy ve 2. století proto začali dělat v existujících knihách pořádek. Začali vlastní Biblí. Některé z jejích knih zakázali číst na veřejnosti a povolili pouze jejich soukromé studium. Jiné, například List Laodikejským a List Alexandrijským, zakázali úplně. V roce 325 v bohulibé činnosti pokračovali účastníci Nikajského koncilu svolaného Konstantinem Velikým. Za heretické a tím pádem zakázané byly prohlášeny všechny knihy zpochybňující božský původ Ježíše Krista, což tehdy zahrnovalo celou řadu spisů. V plamenech skončilo mimo jiné celé dílo důležitého myslitele Areia, zakladatele arianismu. Stejný osud postihl i knihy Origena, Markióna, Pelagia a dalších učenců šířících myšlenky odporující církevnímu konsenzu. V případě Pelagia to bylo například tvrzení, že člověk nepotřebuje ke konání dobra boží přikázání a může se k tomu sám svobodně rozhodnout. Pouhé vlastnictví jeho spisů bylo pokládáno za hrdelní zločin, takže se na hranici mohl s knihami octnout i jejich majitel.
V pátém století už bylo zakázaných knih tolik, že se je papež Innocenc I. pokusil sepsat. Jeho dopis, ve kterém vyjmenovává kanonické biblické knihy a jiné označuje za podvržené a zavrženíhodné, je považován za první oficiální seznam zakázaných knih. Ve skutečnosti však Innocencův seznam pravděpodobně nebyl zanesen do církevních zákonů. Stejně tak se nepodařilo kodifikovat ani další seznamy vznikající po rozpadu Římské říše.
První seznamy
Pálení knih, jejich majitelů a autorů probíhalo víceméně živelně dalších tisíc let. Během nich počet zapovězených spisů rychle rostl a různily se i důvody zákazů. V roce 589 například koncil v Toledu zakázal šmahem všechny knihy o arianismu – učení zpochybňující božství Ježíše Krista. V roce 649 zapověděl papež Martin I. spisy monothelitů – církevní odnože zastávající skandální názor, že Kristus má dvě přirozenosti, ale jednu vůli. Papež Zachariáš zakázal v roce 745 knihy Adalberta z Gálie kvůli zpochybňování nutnosti zpovědi a spisy irského myslitele Clementa, protože se oženil a měl dvě děti. Katolická církev se sice dnes ráda označuje za maják světla a vzdělanosti v době temna, ve skutečnosti si však pilně budovala monopol na to, jaké myšlenky se budou v jejím dominiu šířit.
S ubíhající dobou zuřivá nenávist vůči knihám nepolevovala. Spíše naopak. Když v 15. století ztratila církev díky Gutenbergově vynálezu vydavatelský monopol, rozhodli se její hodnostáři postavit cenzuru na institucionální úroveň. První celocírkevní cenzurní program vyhlásil v roce 1487 papež Innocenc VIII. Lev X. ho pak v roce 1515 prostřednictvím buly „Inter sollicitudines“ zanesl do struktury celé katolické církve. Oficiální cenzoři působící v biskupských úřadech měli díky jeho dekretu pravomoc prověřovat všechny vydávané knihy. Jejich autory, vydavatele a majitele v případě rozporů s oficiálním učením trestat a exkomunikovat.
Přílivu nových tištěných knih nezvládali vzdorovat ani nejpilnější cenzoři. V roce 1545 byl proto do Tridentu svolán koncil, jehož cílem bylo nalézt vhodnější způsob boje s nebezpečnými myšlenkami. Trval až do roku 1563 a v čele se vystřídali celkem tři papežové. Kromě kodifikace katolické nauky a sjednocení liturgie (povolená byla pouze jedna verze Bible) z koncilu vzešla idea vydání oficiálního seznamu zakázaných knih. Jeho sestavením pověřil papež Pavel IV. své inkvizitory v roce 1557. První seznam se mu zdál být příliš stručný a zbytečně benevolentní. Oficiálně proto byla uznána až druhá verze z roku 1559. Figurovala v něm i česká Kralická bible.
Index, pravidla a vymahatelé
Index Librorum Prohibitorum obsahoval kromě samotného seznamu zakázaných knih i deset pravidel, jak je identifikovat. V první řadě potvrdil všechny dřívější soupisy heretických a kacířských spisů a striktně zakázal veškerá další díla jejich autorů. Zapovězené byly dále knihy s lascivní či obscénní tematikou, spisy o věštění, magii, čarodějnictví, alchymii a jedech. Z tohoto pravidla byly vyjmuty antické klasiky, které ale nesměly být čteny dětem. Posledním desátým bodem bylo nařízení, že církevní prověrku musí bez výjimky podstoupit všechny rukopisy ještě před předáním do tisku. Tiskaři museli dát cenzorům k dispozici dvě kopie každého díla a text se kontroloval před i po vytištění. Vydavatelé i knihkupci museli předkládat inkvizitorům seznamy všech knih ve svých inventářích. Za rozmnožování, půjčování, prodej nebo jen pouhé vlastnictví či čtení neschválených spisů hrozila provinilci exkomunikace nebo rovnou smrt.
Inkvizitoři papežova stolce pochopitelně nemohli sledovat všechny knihy ve všech křesťanských zemích. V jednotlivých státech proto vznikaly cenzorské úřady a seznamy regionální. V Čechách byla církevní cenzura obzvlášť přísná. Stala se účinným nástrojem rekatolizace a z nařízení císaře Ferdinanda I. měli být vydavatelé a prodavači zakázaných knih nemilosrdně utopeni. Když do Čech dorazili v roce 1556 jezuité, vzali cenzurní a knihopaličskou agendu pevně do svých rukou. Prvním vrchním cenzorem se stal Antonín Brus z Mohelnice. Jeho následovník Zbyněk Berka z Dubé vydal v Čechách v roce 1594 první tuzemský soupis zakázaných knih. Ten zprvu kopíroval Index Librorum Prohibitorum, postupně do něj přibývaly v podstatě všechny nekatolické knihy, co v Česku vycházely. Po porážce stavovského povstání na Bílé hoře byl jezuity vydán dekret, který četbu nekatolických knih plošně zakázal. Majitelé je museli buď odevzdat do knihoven, nebo spálit.
Stále „platný“ relikt
Index Librorum Prohibitorum zůstal důležitým nástrojem církevní politiky po čtyři století. Poslední vydání z roku 1948 obsahovalo 4126 titulů. Ještě ve 20. století jich přibylo 255, mimo jiné díla Henriho Bergsona, Jean-Paula Sartrea, Alberta Moravii, André Gideho nebo Simona de Beauvoir.
Oficiálně byl seznam zakázaných knih zrušen až 14. června 1966. V té době už byl jen ostudným reliktem doby, kdy si náboženská odnož uzurpovala právo kontrolovat šíření lidských myšlenek. Jeho zánik nebyl nijak oslavován. Vyplynul jaksi mimochodem ze závěrů druhého vatikánského koncilu, který zavedl rozsáhlé reformy církevní organizace, liturgie a práva. Jedním z opatření byla změna jména a pravomocí cenzurního úřadu. Ten měl stále za úkol zkoumat obsah vydávaných knih, z povinností ale bylo vypuštěno obnovování a správa Indexu Librorum Prohibitorum. V červnu proto úřad vydal stručné oznámení, že Index sice stále požívá morální autority, přestává ale být součástí církevního práva. Za čtení zakázaných knih tedy katolíkům už nehrozí právní postih. Spisy autorů jako Voltair, Hugo, Rousseau, Kant, Hume, Descartes, Milton a stovky dalších jsou jim ale nadále zakázané z hlediska církevního morálního principu.
