„Máte právo nevypovídat.“ Fráze zpopularizovaná tisíci detektivkami byla poprvé ustanovena před 60 lety
V červnu roku 1966 padlo v USA rozhodnutí Nejvyššího soudu v žalobě Ernesta Mirandy na stát Arizona. Lupič, únosce a násilník Miranda v kauze tvrdil, že ho policisté při výslechu neupozornili na možnost nevypovídat, a dvacetiletý trest za mřížemi tedy obdržel jen díky úskoku vyšetřovatelů. Jak se fráze nesoucí dodnes jeho jméno zrodila a jak se dostala do standardní výbavy policistů? A unikl Miranda spravedlnosti navždy?
Když si pustíte jakoukoliv americkou kriminálku, dojde během ní s velkou pravděpodobností na scénu, kdy policista nasazuje na zápěstí dopadeného padoucha želízka a cedí při tom mezi zuby: „Máte právo nevypovídat. Cokoliv, co řeknete, může být použito proti vám. Máte právo na advokáta, pokud si ho nemůžete dovolit, bude vám přidělen…“ Jak to bývá, realita je v porovnání s filmovým scénářem poněkud méně dramatická. Hlavně v tom, že frázi detektivové nesyčí zločincům do ucha při zatýkání, ale předříkávají ji až při oficiálním výslechu, kdy je podezřelý ve vazbě. Poučení, pro které se vžil název „Miranda warning“ (Mirandovo varování), ale skutečně existuje a je důležitou součástí amerického právního systému už 60 let.
Dva zločiny, dva výslechy a jedno opomenuté varování
Na začátku března 1963 přišla na policejní stanici ve Phoenixu osmnáctiletá dívka s oznámením, že byla neznámým mužem unesena, zavlečena na opuštěné místo v poušti a znásilněna. Nevybavovala si přesně násilníkovu podobu a policisté dlouhou dobu neměli žádnou indicii, která by je navedla na pachatelovu stopu. Až po několika dnech si dívčin bratr všiml automobilu objíždějícího místo, kde k únosu došlo. Podle části SPZ policisté identifikovali jako možného násilníka Ernesta Artura Mirandu.
Miranda byl mezi arizonskými strážci zákona známá firma. Už jako mladistvý nastřádal celou sbírku obvinění z krádeží, loupeží, mravnostních deliktů a několikrát pobyl v polepšovnách a nápravných zařízeních. Napadená dívka ho sice nedokázala mezi figuranty identifkovat, podezření ale bylo dostatečné na to, aby detektivové začali Mirandu vyslýchat. Vyšetřování se vzápětí zkomplikovalo, když vyšlo najevo, že je delikvent zapleten i do dlouho nevyjasněného případu loupežného přepadení bankovního zaměstnance.
Přestože případ vstoupil do dějin justice, přesné okolnosti dvojího výslechu nejsou dnes úplně jasné. Policisté v každém případě po několika hodinách získali písemné doznání k ozbrojené loupeži i k únosu a znásilnění. Miranda ho sepsal na formulář, kde byl v zápatí vedle místa pro podpis předtištěn text: „Tímto prohlašuji, že doznání podávám dobrovolně a z vlastní svobodné vůle, bez jakýchkoliv hrozeb, nátlaku nebo slibů beztrestnosti, s plným vědomím o svých právech a vyrozuměním, že jakákoliv jeho část může být použita proti mně.“
Soud
Během soudního procesu bylo písemné doznání hlavním argumentem obžaloby. Mirandův přidělený obhájce Alvin Moore proti němu ale nečekaně vznesl námitku. Nesnažil se rozporovat vinu svého klienta. Poukázal ale na to, že nikdy nebyl policisty poučen o svém ústavně daném právu nevypovídat ani o skutečnosti, že může vyžadovat, aby byl u výslechu přítomen právní zástupce. Moore proto vznesl námitku, že přiznání nemůže být pokládáno za dobrovolné a nebylo učiněno bez nátlaku. Soudce by na něj proto neměl brát ohled.
Obhájcova námitka byla u soudu obratem zamítnuta a přiznání bylo spolu s dalšími důkazy použito jako základ pro přísný rozsudek. Miranda byl shledán vinným z únosu a znásilnění a odsouzen k 20 až 30 letům vězení. Alvin Moore se proti rozsudku odvolal a kauza se postupně dostala až k Nejvyššímu soudu USA. Ne kvůli úzkostlivosti justice vůči Mirandovi, ale kvůli rozporům s ústavou. Ta totiž v pátém dodatku výslovně stanovuje, že nikdo nesmí být nucen k výpovědi proti sobě samotnému a v šestém dodatku ustanovuje obviněným právo být zastupován advokátem.
Nový precedent
Přestože jsou oba ústavní dodatky poměrně jednoznačné, předcházela verdiktu Nejvyššího soudu velká debata a rozsudek prošel těsnou většinou pěti hlasů proti čtyřem. Soudce ale 13. června 1966 nařídil trest zrušit a vrátil kauzu zpět arizonské justici. Miranda si příliš nepolepšil. Policie v obnoveném procesu předložila řadu nepřímých důkazů a předvedla několik svědků, včetně Mirandovy bývalé přítelkyně, které se násilník k činu sám přiznal. V roce 1967 odešel zpět do vězení, opět s rozsudkem 20 až 30 let.
Na zločincově osudu právní bitva nic nezměnila, její dohra ale měla velký dopad na policejní procedury. Díky precedentu došlo k znovuotevření desítek případů, během kterých policisté získali přiznání bez poučení o právech podezřelého.
Když obhájci dosáhli zmírnění nebo zrušení rozsudků, začala se na výnos Nejvyššího soudu snášet kritika. Konzervativní politici tvrdili, že precedent narušuje efektivitu policejních procedur a dává zločincům nástroj ke zpochybňování závěrů vyšetřování. Sám prezident Nixon soudce nařkl, že jsou shovívaví k zločincům, a zavázal se jmenovat do Nejvyššího soudu osobnosti, které rozhodnutí zruší.
Paradoxy osudu
Navzdory výhrůžkám ke zrušení rozsudku v kauze Miranda vs. Arizona nikdy nedošlo. Policisté kvůli němu začali před výslechem odříkávat poučení o právu nevypovídat a nároku na advokáta. V justici i popkultuře „Mirandovo varování“ zdomácnělo natolik, že na něm sám Ernesto Miranda nějakou dobu slušně vydělával. Z dvacetiletého trestu si nakonec odseděl něco přes polovinu a v roce 1972 byl propuštěn na podmínku. Jakmile byl na svobodě, nechal si natisknout kartičky s textem varování a podepsané je po barech prodával za pár dolarů. Živnost mu vydržela čtyři roky. V roce 1976 se v jednom baru připletl k bitce, byl pobodán a během převozu do nemocnice zraněním podlehl. Další zprávy se rozcházejí. Podle jedné vrah uprchl policii přes hranice do Mexika a nebyl nikdy dopaden. Existuje ale i verze, že útočníka policie zatkla. Díky Mirandově varování byl ale obeznámen s právem nevypovídat, čehož využil a byl pro nedostatek důkazů propuštěn. V každém případě zůstala Mirandova vražda dodnes nepotrestána.
