Pavel Houdek: Dětští predátoři jsou jako švábi. Ve tmě se rozlezou, když se rozsvítí, utečou
Někdy je největší problém právě to, že rodiče nemají důvod nic tušit. Predátor si totiž může jejich důvěru budovat stejně pečlivě jako vztah s dítětem a v okolí mít pověst člověka, kterému by něco podobného nikdo nevěřil. „Nejčastější věta, která padne, když se odhalí nějaký případ, je: ‚Ten? Do toho bych to nikdy neřekl,‘“ uvedl v Prostoru X kriminolog a spoluzakladatel projektu Moderní sebeobrana Pavel Houdek.
Jedním z nejsilnějších varovných signálů je podle Houdka tajemství, které si dospělý s dítětem vytvoří. Nemusí přitom jít o nic, co na první pohled vypadá děsivě – může mu například dovolit alkohol nebo zakázaný film a požádat ho, aby to doma neříkalo. „Tohle je strašně důležitý moment, protože to je vlastně test,“ vysvětlil. Pokud dítě mlčí, pachatel zjistí, že může zajít dál: „To děcko drží tajemství a může si ho zavázat i tajemstvím v úplně jiné věci, mnohem horší, a že už to nikomu neřekne.“
Tady by se to nikdy nestalo
Velkým problémem jsou podle Houdka instituce, které podobné riziko předem odmítají. Když se rodiče zeptají, jak by škola nebo oddíl postupovaly při podezření na zneužívání, často podle něj slyší: „Ne, to tady to vůbec, to by se tady nikdy nestalo.“ Právě taková reakce je podle něj nebezpečná. „To je přesně to místo, kde se ten predátor schová,“ upozornil.
Nejvíc pachatelům prospívá ticho kolem celého tématu. „Predátoři jsou jako švábi, ve tmě se rozlezou a když se začne svítit, tak utečou,“ řekl Houdek. Školy, sportovní oddíly i další organizace by proto podle něj měly mít jasná pravidla ještě předtím, než se něco stane.
Co jsou nejčastější vzorce chování dětských predátorů? Co nikdy neříkat svým dětem? Kde náš systém nahrává pachatelům? Jak se může stát, že půl roku zneužívání skončí jako „exces řádného života“ a pachatel dostane podmínku? A proč některé školy na to, že šikanu řeší, paradoxně doplácejí? Pusťte si celý Prostor X s Pavlem Houdkem.
